13/21 Work and Travel 2014 – Tour de Texas! Část prvá…

IMG_0332Ke konci léta bylo od práce plavčíka trochu víc volna, proto se začal zařizovat okružní výlet po Texasu. Nejprve jsme samozřejmě plánovali výlet ve třech, co jsme bydleli spolu, nicméně holky se po pár dnech začaly cukat, že na to asi nebudou mít peníze a že tedy nepojedou. Ok, našel jsem si jinou partu. S nimi byla komunikace skvělá a tak jsme na dálku, aniž bychom se znali, vytvořili pětičlennou posádku tvořenou dvěma Čechy a třemi Slováky. Když už jsme to vytvořili, holky se rozhodly, že ty peníze na to mají a že taky pojedou. Nechápu, ale OK. Sehnaly si svou partu a dokonce stejný termín. Inu ženy a jejich svět 😀

IMG_0389Půjčil jsem si na Debbie kreditku auto – malou stříbrnou Fiestu, ideální stroj pro pět chlapů! 😀 Nabral jsem je různě po Houstonu a vydali jsme se směr San Antonio. Můžu s čistým svědomím říct, že jsme si dost sedli a vytvořili jsme skvělou partičku. Kdybych nás měl teď s odstupem popsat? Tomáš – Slovák, malý vzrůstem, velký sebevědomým, playboy :). Stano – Slovák, neskutečně nicneřešící týpek, východňár! Petr – Čech, druhý playboy, ale klidnější 🙂 Michal – Slovák, můj navigátor, hokejista. Já – Čech, šofér, nejstarší a myslím, že i nejzodpovědnější člen posádky.

V San Antoniu jsme dali večerní obhlídku pevnosti Alamo, svačinu v Subway a vyhledali Hard Rock Café 😀 Na hotelu, v pokoji pro čtyři, z důvodu šetření nás bydlelo pět a jeden vždy chodil později nebo druhým vchodem, jsem domlouvali, kdo vždycky přespí na zemi. Naštěstí mě kluci solidárně z tahání sirek vyloučili, jako nejstaršího a toho, který to všechno zařídil. Za to jim patří zpětně velký dík, neboť na tvrdým fakt spát neumím 😀

IMG_0409První večer taky padl návrh, že bychom měli druhý den jet do Mexika, které je vzdáleno asi tři hodiny. No, blíž už asi dlouho nebo nikdy nebudeme, takže rozhodnutí bylo jednoznačné a to, že druhý den ráno za svítání vyjedeme směr Nuevo Laredo.

Cesta utíkala víc, než příjemně. Poslouchali jsme mexické rádio – pořád dokola stejný flašinet, ale aspoň to naladilo tu správnou atmosféru a povídali si vtipy o Ivetě Bartošový 😀

IMG_0414Při cestě přes hranici se ještě na americké straně ptáme úřednice, co všechno potřebujeme k bezpečnému a pohodlnému návratu. Prý stačí pasy s platným vízem a formulář DS2019. Všechno jsme měli v pohodě. Vydali jsme se tedy přes most na druhou stranu, do úplně jiného kulturně-společenského okruhu. Na hranici jsme si ještě dali fotku. Ale o chvíli dál nás přivítal hroznej cikánov. Nevábně vypadající ulice, hluk, prach, nevzhledně vypadající a ještě hůř chovající se lidé a rozbité domy. Ale bylo to to pravé Mexiko a my byli v něm!

IMG_0440Různě jsme tam chodili a prohlíželi si tu zkázu, když po chvíli za námi nějaký Sancho s velmi servilním úsměvem a dotazem: „Young pussies?“ No, viděl pět bílých kluků, asi potencionální klienti jeho dcery nebo já nevím 😀 Pak jsme zapadli do jedné krčmy, abychom si dali tequilu a místní pivo. Obsloužil nás dvojník Dannyho Treja, na stropě se líně točila vrtule ventilátoru a z repráku hrála nějaká mexická odrhovačka. Prostředí jak pro další Tarantinovo nebo Rodriguezovo film. Nebo snad Desperado 2? Po tequile někdo navrhl, že zajdeme do nějaké restaurace na jídlo. V jídelním lístku bylo samozřejmě všechno španělsky a nikdo z nás tímhle jazykem nedisponoval, proto padla volba „třeba na tohle“. Dostali jsme misky s nějakým masem – nikdo netuší, co to mohlo být a k tomu pečený kaktus. Vedle přistály ve džbánech hektolitry vody – asi věděli proč. Pálilo to jako čert! Pot z čela tekl po druhém soustu.IMG_0488

Koupili jsme si ještě každý flašu tequily a vydali se zpátky k hranici. Tady jsem si ještě od pouličního prodejce koupil, po složitém vyjednávání velký slaměný klobouk, který jsem pak s sebou tahal úplně všude 🙂

A teď to začne! Mexico never more!

Mexická hranice, jak se všeobecně ví, není zrovna místo, kde by turisté chtěli trávit svůj čas. Ale má to svoje kouzlo. Vojáci se samopaly, neústupné pohledy, ostnaté dráty, kamery. Inu Američani si tu svou hranici na rozdíl od Evropanů ochránit umí. Kolem toho všeho jsme prošli zpátky přes most až k frontě na nějaký turniket, kam všichni dávali nějaký papírek s čárovým kódem. Až jsme došli na řadu, bez papírku, bylo nám bez pardonu oznámeno, že dál nás nikdo nepustí. No, docela šok. Tak co s tím? Ženská s obrovským kvérem u pasu nás poslala do jakési místnosti, kde si ten papírek, máme-li všechny dokumenty v cajku, koupíme. Uvnitř místnosti, asi deset na deset metrů se podél stěn tísnilo snad padesát Mexikánců nebo jiných Jihoameričanů, zřejmě toužících po životě v Americe. Nejhorší bylo, že nevypadali, že by tam byli chvíli, neboť pavučiny kolem nich naznačovaly, že už tam nějaký pátek spí 😀 Tak co? Zkejsneme tu s nima? Uprostřed místnosti stál však jakýsi had z takových těch letištních pásek a před ním dvě okýnka a v nich úředníci. Stoupli jsme si do fronty. Byly zrovna čtyři hodiny a úředníci zřejmě střídali směny, avšak ne, že se jeden zvedne a druhý sedne a začne pracovat, protože v čekárně je fronta. Oni se spolu začali různě vykecávat fronta – nefronta!

My, pět bílých kluků, jsme nebyli zrovna pokorní vzhledem k situaci a tudíž docela hluční. Vtom z takových opancéřovaných dveří vylezl obrovský černoch a nás pět důrazně vyzval, abychom opustili frontu a šli k němu. Sláva, budeme odbaveni přednostně. Kulový přednostně! Vybral od nás docela nevybíravým způssobem všechny mobily, foťáky, GoPro kamery, pasy a imigrační formuláře na jednu hromadu do takové ošatky. Pak zvedl nad hlavu jedno GoPro a ptá se čí to je. Přihlásil se Michal. Vzápětí se vedle černocha objevil ještě jeden picmoch, oba popadli nebohého Míšu za ramena a doslova jej odtáhli za ty pancířové dveře a nás nechali bez vysvětlení v němém úžasu v čekárně. Skrz okýnko jsme ještě viděli jak dostává pouta a mizí kdesi za rohem.

Tvl, co teď? Po chvíli, až jsme se jakž takž vzpamatovali, jdu se k okýnku zeptat, co se jako bude dít. Úředník mi velmi naštvaně říká, ať je necháme dělat jejich práci, nebo nám zamítnou víza. Jojo, v pohodě. Jen jsem se ptal. Všem nám nebylo dvakrát do smíchu. Jen Stano s rukama v kapsách v záklonu odpovídá na mou otázku, co budeme dělat s autem, kdyby si nás tu nechali: „Auto? Auto, to je minulosťou.“ Začali jsme přemýšlet, jak se případně odsud dostat do Monterrey, tedy nejbližšího města, kde je letiště a utéct do Evropy. Po dobrých čtyřiceti minutách nám však Míšu vrátili. Bledýho, ale celýho 😀 Možná nějaká kontrola dutin? 😀 Záhy taktéž přišel černoch, rozdal nám veškerý zabavený materiál, přikázal, ať jdeme zpátky do fronty, jsme v klidu, ať si koupíme ten „permit“ a že už nás nechce nikdy vidět! Rozkaz šéfe! Opět otisky prstů, výslech, poplatek šest dolarů a konečně nalepení vstupenky do Ameriky do pasu.

Freedom!

IMG_0519Na americké straně ještě stojí budka, kde se proclívá alkohol a cigarety. Úřednice mě ptá, zda mám v batohu něco k proclení. Samozřejmě, že jsem měl, ale už jsme nechtěl mít s jakýmkoliv úředníkem cokoliv společnýho a tak říkám, že ne a jdu suverénně dál. Ten pocit, když tímhle projdete je jako když vás pustí z Valdic! Freedom!

Po cestě zpátky jsme z pochopitelných důvodů mexické rádio už neposlouchali. Večer na pokoji v San Antoniu ještě proběhla malá párty, losovačka o přespání na zemi a šlo se spát.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s