10/21 Work and Travel 2014 – TEXAS (část první)

british airwaysAleši, vítej v zemi osamělé hvězdy!

Do Texasu jsem přiletěl úplně ve stejný den, jako o rok dříve, tedy 20. května. Toho dne jsem vstával někdy ve tři hodiny v noci a posnídal krásně řízek s bramborem – tak ono po cestě vyhládne 🙂 . Ve čtyři ráno mě pak na letiště doprovázela přítelkyně. Loučení bylo víc, než smutné, i když jsme se měli potkat už za nějakých šestnáct dní. Ještě jí čekaly státnice. Avšak neletěl jsem sám, neboť přibližně o měsíc dřív jsem se dozvěděl, že aspoň do Londýna poletím se spolubydlícím z minulého roku, Vašou.
V Londýně se však naše cesty rozdělily, Vaša pokračoval na Washington a já na Houston. V letadle poloprázdno … nebo poloplno? Prostě ani ne poloviční obsazenost a tak jsem po startu začal okupovat pěkně všechny tři sedačky u okýnka. Místa víc jak v první třídě 🙂 Když se přelétávalo nad Virginií říkal jsem si: “ Vysaďte mě tady, tady to znám, nechci do novýho, někam do prérie…“ Ale letadlo letělo dál.

sedačky pro sebeUž na letišti v Houstonu byl cítit ten duch pravé Ameriky. Nějak to nedokážu přesně specifikovat, nicméně bylo to tam, víc než loni ve Virginii. U imigrační kontroly jsem byl, po loňských zkušenostech, už v klidu a navíc si pamatuju, že mě zařadili do diplomatické lajny – ani nevím proč.

Na letišti mě vyzvedl Dalton, blonďatý týpek s ještě blonďatějším knírkem. První, co jsem po něm chtěl bylo, aby mě zavezl do T-Mobile pro simku. diplomatPoté mě odmítl odvézt na místo, kde jsem bydlel a namísto toho mě zavezl kamsi k dálnici na hotel, který jsem si musel zaplatit a odkud mě prý někdo zítra ráno vyzvedne na plavčické zkoušky a vyřídit formality do officu.

Tak jsem se nějak rozkoukal a byl jsem tu!

Byl jsem v Texasu!

Yiiipííí YALL!

I když jsem se zatím s tím prostředím betonové džungle dvakrát neztotožnil, docela mi chyběly ty všechny možné creeky a lesíky, na které jsem byl zvyklý z loňska, ale jak se znám, jsem člověk dosti adaptabilní a poměrně brzo se dokážu sžít s novým prostředím. Něco jako predátor 😀

plavčíkPrvní polovina následujícího dne bylo jedno velké nedorozumění. Byl jsem vzat na bazén spolu s dalšími třemi třemi Američany, neboť ze 101 plavčíků, kteří toho léta v Houstonu a okolí byli, jsem byl na místě první. V bazénu jsem absolvoval ve zkrácené tříhodinové intenzivní formě všechno to, co na plavčickém kurzu v Praze. Výlovy cihel z hloubky čtyř metrů, plavání na čas, plavání na vytrvalost, šlapání vody s rukama nad hlavou na čas, všechny záchranné techniky s tubou i bez ní, dávání první pomoci, písemný test i jiné praktické zkoušky pod bedlivým okem mexického instruktora Gabriela. Vtipná byla situace, když jsem dostal do páru kluka, který od pohledu nemohl vážit méně jak 127kg. Když viděl můj zděšený výraz, při oznámení, že právě jej budu tahat z vody, tak mi jen povídá: „Dont worry, I m floating“ 🙂 .

Docela dlouho jsem žil v omylu, že tento kurz musí absolvovat všichni, kteří přijedou, nicméně později se ukázalo, že někdo v officu si myslel, že tam budu školit české plavčíky, proto jsem dostal tenhle záhul. Všech sto plavčíků, co tam pak přijelo si prošlo kurzíkem trvajícím maximálně půl hodiny a nazdar.

river plantationKonečně nastala cesta do bydliště. Po celé léto jsme bydleli asi hodinu a něco severně od centra Houstonu, poblíž městečka Conroe, konkrétně v lokalitě zvané River Plantation, což bylo sousedství z šedesátých let (na místní poměry už pěkně staré) protkané nádhernými golfovými hřišti. Jednou mě dostal typickej jižanskej humor. Když mě někdo vezl z bazénu domů a viděl ceduli River Plantation, hned se ptal, kde máme otroky 😀

barákDům, který jsme měli celé léto obývat patřil páru: Mark 32 let a Debbie 48 let. Zajímavý, ale tady to nebylo nenormální. Na tohle ubytování jsem dostal tip od kamarádky, která přesně tady pracovala loni a byl to opravdu dar (tip) z nebes. Obrovský dům (v Texasu poměrně běžné, nicméně pro nás známka přepychu), za domem bazén, který večer svítil všemi barvami, u toho veliký gril, kolem bazénu reproduktory, takže jsem si mohl kdykoliv napíchnout iPod a poslouchat při koupání svou oblíbenou muziku. K tomu nám dělala společnost americká boxerka Holland. Jo, ta fenka fakt měla takovéhle jméno, a dva kocouři. Vedle domu garáž a v ní SUV Lexus a obrovský truck Shevy Silverado! za barákemV horním patře, které skoro celé patřilo nám, byla ještě „game room“ s kulečníkovým stolem a dole k dispozici veliká kuchyně. Prostě jak vila Hugha Hefnera. Luxus, který jsme si snad ani nezasloužili a to navíc za méně, než poloviční částku, kterou jsem platil o rok dříve za nafukovací matraci v místnosti pro čtyři kusy v apartmánu osmi lidí. Ale jo, každé mělo něco do sebe a nepovažuju se za náročného člověka, vystačím s málem, ale ten rozdíl byl nepopsatelný a propastný.

A přesně v téhle chvíli jsem zapomněl na Virginii a zamiloval si Texas.

Těch důvodů proč se Texas stal mým totálně nejoblíbenějším státem a místem pro život se pak našlo ještě mnohem více.

Lidi tam jsou strašně v pohodě. Málokdo řeší prkotiny a všichni jsou strašně chill. Líbí se mi takovéto patriotistické chování Texasanů i vůči ostatním státům federace a krásně to vystihuje fráze: Dont mess with Texas! Mám rád styl a takový ten Texaský životní styl mi vyhovuje naprosto. Všechno velký a ještě větší. Auta, vzdálenosti, lidi i burgery a steaky. V létě mám rád fakt teplo a přesně toho se v TX dostává nadmíru. V Texasu není nic nemožný, všechno je dostupný.

Whataburger-630x280A víte co hlavně? Hlavně v TX je Whataburger! I kdyby tam byla zima, všude byli protivný lidi, pořád pršelo, zaměstnavatel málo platil a neproplácel přesčasy, kdybych musel bydlet ve squatu, ale poblíž by byl Whataburger, kde bych si dal ten svůj megaburger a sweet tea nebo Doctora Peppera, nic z toho by mě netrápilo. Bane, to byla nadsázka, ale kdo nikdy nebyl ve Whataburgeru nemůže vědět! 🙂 Jen pro upozornění. Do fast foodů takřka nechodím, ale Whataburger není fast food, nýbrž chrám na rozmnožování endorfinů! 🙂
truckI Texas má však svoje mouchy. Přestože jsou Texasani ve velké většině strašně pohodoví lidé, nemají vůbec žádný vztah k životnímu prostředí. Zbytky od jídla, všeho všude přehršel, časté plýtvání a taková ta nadřazenost člověka nad všechno ostatní, což krásně vystihuje Denis Leary v úžasné sarkastické knížce Rakovinu nevyléčíš, kdy v restauraci říká: „Přiveďte mi krávu, kus si uříznu a na zbytku pojedu domů.“ Občasné výpadky proudu taky nejsou dobrou vizitkou, protože si tam v létě zkuste fungovat bez klimatizace 😉 . Ale to jsou asi tak všechny vady na kráse tohoto naprosto úžasného státu. Jak říkám, kdybych si měl vybrat jeden stát z celé federace, byl by to bez váhání Texas! Jasně, v Cali jsem ještě nebyl, ale ve srovnání třeba s New Yorkem, Virginií i Floridou je Texas da best! 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s