6/21 Work and Travel 2013 – Virginia (část druhá)

IMG_4917

Jedno volné pondělí jsem si naplánoval cyklo výlet (jak jinak taky) k letišti v Dulles, kde je obrovské muzeum letecké techniky, mimo jiné origo raketoplán Discovery, bombardér Enola Guy, který shodil atomovku na Hirošimu, Concorde, nejrychlejší letoun všech dob zvaný Blackbird (ano ten, kterého v Transformers 2 oživili a on je teleportoval do Egypta) a mraky další techniky z první i druhé války, války v Koreji i Vietnamu nebo v Zálivu.

Scéna právě z tohohle muzea z Transformers 2

Na tom by nebylo nic zvláštního, ale nejzajímavější na celém tripu byla cesta tam. Vyjel jsem někdy z rána na předem zjištěné cestě, které mi říkala jeď tady a tady a pak pořád rovně a jelikož jsem se nehodlal ztratit (iPhone s mapou jsem toho dne ještě neměl), hodlal jsem se držet instrukcí. Nevím jak se to přihodilo, ale zhruba ve třetině cesty jsem se dostal na čtyř nebo pětiproudou dálnici. Úplně doleva! No, co mi zbývalo, než se postupně skrze tu nekonečnou řeku aut probít přes těch několik pruhů ke krajnici do prava. To se mi naštěstí za nějakých patnáct minut podařilo, ale není zrovna dvakrát příjemný jet mezi dvěma náklaďáky, kdy jedno kolo je vysoký jako ty. Teď se tomu už zasměju, ale tehdy to bylo skutečně o holý život. Tím ale tahle moje anabáze nekončí, ale naopak začíná.

Zpozoroval jsem, že kdesi vysoko už chvíli léta vrtulník. Říkám si, že asi sleduje provoz nebo je tam z jiného důvodu. Koneckonců vrtulníků nebo letadel tam bylo vždycky v luftu dost. Blížil jsem se pomalu k cíli, zbývali tak dvě tři míle, když v tom za mnou houkačka, no policajtovi se zřejmě se podařilo ke mně tím provozem prorvat. Zastavil jsem, ruce podle instrukcí na řidítkách a čekal jsem, co se bude dít. Přišel ke mně poměrně mladý příslušník, tak třicet, nasadil si kšiltovku, ruce v bok a třikrát mi, dost důrazně řekl“ „Why?“ V té chvíli jsem si řekl, že se s ním nebudu nějak vybavovat a všechno mu vysvětlovat a že zahraju turistu, který neumí pořádně anglicky. Tak mu povídám: „Museum, Google maps, this road, I dont know.“ Zřejmě pochopil, že toho se mnou moc nezmůže, tak mi říká, že kvůli mně povolali vrtulník, že jsem blázen a že hazarduju se svým životem. Dělal jsem, že mě to strašně mrzí. Pak jen říká: „Get out the higway!!“

Myslím, že jsem mu poděkoval, naštěstí vedle byla křižovatka, tak jsem to na ní zabalil a splnil jsem bezodkladně jeho výzvu. Pak jsem na starém telefonu ve stínu stromu snad půl hodiny lovil nějakou mapu, kudy se tam dostat jinudy. Něco jsem našel. Po cestě se ptám ještě dvou černých cestářů na cestu. Jeden mě posílá doprava, druhý doleva. Spíš je zajímalo, jestli mám dost pití, protože je strašné horko. Prostě jsem se tam nakonec dostal ještě před otevíračkou, ale najel jsem si o dobrých pět mil víc. Takový ranní workout ve sto pěti stupních Fahreinheita, kdy ze mě lilo po půl míli, není nikdy na škodu. Zpáteční cestu jsem improvizoval a spíš tak nějak držel směr zhruba k našemu domovu a i bez mapy jsem trefil.

IMG_0341

Po příjezdu si říkám, že se skočím svlažit ke kamarádce do bazénu, která tam má skákací prkno. Zaskákal jsem si a povídám americké plavčici Louise, že teď poslední skok. No a pěkně jsem si rozedřel nos a čelo o betonové dno ve třech metrech hloubky, což mi v tu chvíli ani nepřišlo, dokud jsem si nevšiml jejího zděšeného výrazu s výkřikem „He is bleeding!“ Ne nadarmo se na lyžařských výcvicích říká, že ještě dvě poslední jízdy, přičemž poslední se už ze zištných důvodů nejezdí.

Aby toho punku nebylo málo, rozhodl jsem se, že si koupím iPhone. Jelikož jsme vážně nebyli placeni zlatem a otáčeli skoro každý dolar, nový nepřipadal v úvahu. Od známých jsem věděl, že přes jistý sever – Craiglist – se dá sehnat téměř nový za zlomkovou cenu. Inu, asi dva tři týdny hrabání a rozkoukávání se přinesly svoje ovoce. Domluvil jsem si s týpkem rande na jím určeném místě kdesi na severu DC. Metrem jsem jel z centra DC kamsi do gheta, a čím jsem byl od centra dál tím ubývalo lidí bledých tváří a přibývalo příslušníků opačné barvy pleti.

I v DC mají Bronx a já tam byl jedinej bílej a neozbrojenej

Vystoupil jsem na zastávce Takoma – pamatuju si do dneška – a přivítal mě místní Bronx. Myslím, že jsem tam fakt byl jediný bílý. V kapse tři sta dolarů a žádnou zbraň. Asi taky jediný. Šel jsem na místo setkání, kamsi za roh jednoho obchodu. Za chvíli přijel černoch. Chvíli jsem telefon prohlížel, zkoušel, on mezitím s někým telefonoval. Věděl jsem, že jde hned poznat, pokud je telefon kradený, čili zablokovaný. Tenhle nebyl. Tak jsme uskutečnili v takové té slepé uličce za rohem Seven Eleven náš kšeft a já se jal zase zpátky. Telefon jsem hned druhý den jel nechat odblokovat a za další den už jsem měl svůj první iPhone5 za opravdu zlomkovou cenu a ve skutečně skvělém stavu. Ale kdybych tam někde dostal do držky a zůstal i bez peněz, nemohl bych se vůbec ničemu divit 🙂 .

IMG_0359

Ke konci léta, kdy už Amíkům začíná škola, se i můj manažer (dvacetiletý Colin) musel hlásit zpátky na univerzitě a tak jsem měl celý bazén asi tři týdny na starost. Ubyla povinnost sedět permanentně na standu, stačilo jen mít bazén tak nějak pod dohledem a … neusnout. I lidí ubývalo, dokonce byly dny, kdy nepřišel vůbec nikdo, takže se mi podařilo za ty tři týdny přečíst čtyři romány od Jo Nesboa.

Mohl bych se tady rozepsat mnohem podrobněji k otázkám spolubydlení, práce, dopravě, americkým zvykům, etc, ale myslím, že jsem se vypsal o mém prvním roce v USA až běda.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s