5/21 Work and Travel 2013 – Virginia (část první)

IMG_1972Nastal ten den, přesně dvacátý květen 2013, kdy jsem jel nočním vlakem z Plzně do Prahy, pak studenťákem do Vídně a odtud ráno přes Londýn do Washingtonu. Měl jsem před sebou jednu z největších výzev v životě a hodlal jsem jí využít naplno. Rozkoukávání ve městečku Fairfax, kousek západně od DC bylo tuze zajímavý. S bídnou angličtinou si zařídit bankovní účet v Bank of America, nějak si sehnat simku s americkým číslem a zařídit tarif, koupit kolo, najít cestu k bazénu (podařilo se mi hned ztratit 🙂 ) a spoustu dalších podobných skopičin.

IMG_1659

Vlastně, s blogováním jsem začal už tady, kdy jsem každý večer psal přítelkyni a rodině popis každého dne. První měsíc opravdu poctivě den po dni, avšak poté s přibývající zábavou a s ní logicky úbytkem už tak vzácného volného času, se frekvence denních reportů snižovala, až došlo k tomu, že poslední měsíc jsem neposílal články téměř žádné. Pevně doufám a udělám všechno pro to (prostě se hecnu, když to bude potřeba), aby podobný osud nepotkal tenhle blog!

Vytvořilo se mezi námi fakt pevné pouto

Na apartmánu se třemi pokoji, jedním obývákem, ze kterého se stalo parkoviště na kola a malé kuchyně s jídelním koutem, nás bydlelo osm. I když ofiko/papírově nás tam bylo šest. Koneckonců, byly dny a noci, kdy nás tam pobývalo třeba i jedenáct a při párty se počet lidí blížil dvaceti a vlastně mnohdy i převyšoval. Takový malý česko-slovensko-srbsko-ukrajinsko-americký doupě. A párty byla snad každý týden! Občas jsme s ubytkem pomohli dalším českým plavčíkům z jiných států, kteří se rozhodli navštívit Washington. A tak to má být! 🙂

Navzájem jsme se tam všichni hodně sblížili, spřátelili a naše přátelské svazky přetrvávají dodnes. Některé z nás právě tento pobyt a práce nakopl natolik, že Petr s Hankou a Ondra s Janou už jsou v Kanadě rok, Tomáš je tam několik měsíců a já tam budu co nevidět také. O těch, kteří jeli další rok na Work and Travel znovu ani nemluvě – včetně mě. Prostě jsme tam poznali výhody a to kouzlo těch dnešních možností, že se prostě museli a musí využít.

Takový český evergreen

Ale zpátky do reality všedních dní. Na kole jsem jezdil necelých deset kilometrů dopoledne tam a tu stejnou vzdálenost večer zpátky, takže není ani dvakrát paradoxní, že přes stravu, kterou jsem tam pojídal, jsem nepřibral, ale naopak zhubnul a tělo docela zpevnil. Ano i tohle je možné v Americe! Ona to není ani moc velká dávka, ta dvacka denně, ale na tomhle kole to bylo umění.

Jo, kolo je kapitola sama pro sebe. Mezi českými plavčíky, ale nejen jimi, se z generace na generaci šíří doporučení, že když se kolo každý měsíc ve Walmartu mění za nové, na konci dostaneš celou částku za poslední vrácené kolo zpátky, no a tak jsme to praktikovali i my. Walmart z nás musel mít fakt radost. Celá ta sranda spočívá v tom, že si koupíš kolo, řekněme za sto dolarů…Tesco quality, když máš štěstí a nějak se k němu chováš, ten měsíc denního použití ti vydrží, aniž by cokoliv odpadlo, popřípadě to nějak improvizačně opravíš. Blíží se třicátý den používání, jedeš do Walmartu a kolo na customer service reklamuješ, vždycky s nějakou výmluvou. Kamarád to dotáhl k dokonalosti. Když kolo vracel, řekl, že ho cyklistika přestala bavit a že bude hrát badminton!! 🙂 Dostaneš zpátky celou částku a jdeš si dovnitř a za deset minut si to šineš kolem customer service s fungl novým kolem. Takže takhle jsem měl kola za to léto celkem čtyři! Poslední kolo jsem jel vrátit, nu a zpátky si to těch pět mil odšlapal. Přeposlouchal jsem při tom v iPodu snad celou diskografii Beatles!

Ocean City1Během léta jsme několikrát navštívili DC, s kamarádem jsme ilegálně vlezli do Verizon Arény (domácí stadion hokejových Capitals a basketbalových Wizzards), odkud jsme pak brali čáru před přicházejícím sekuriťákem a prolejzali mříží, kam jsme se sotva vešli.

Jeli jsme taky na trip do Ocean City, i když jsem teda z důvodu zamilovanosti do seriálu Boardwalk Empire preferoval Atlantic City, pořádali věčně nějakou párty, na další párty chodili do jiných apartmánů, ať už k dalším Čechům nebo jiným národnostem.

IMG_1973

Když jsem u té jiné národnosti, tak Turci se Srby dokázali využívat reklamačního systému Walmartu ještě vytříbenějším způsobem, než naše „běžné“ výměny kol. Každý měsíc měli novou velkoplošnou televizi a k ní buď Playstation nebo Xbox, takový to byli kabrňáci 😀

Jednou budu dobrej táta…

Když jsme zrovna nevýletili nebo někde nepařili, chodilo se do práce, překvapivě. Denní deseti nebo osmihodinové směny na bazénech den pod dni, týden po týdnu. Ze začátku si tam připadáš, jakou máš skvělou práci, užíváš si extrémně pálicího sluníčka. Občas se spálíš, ale i tak si to užíváš. Pak ti to ale zevšední, přeješ si déšť, a když ten přijde, natáhneš se v guardroomu a spíš, prostě dreamjob. Jelikož nám jakožto prvoúčastníkům příliš neplatili, museli jsme si najít cesty, jak k těm doláčům přijít jinak. A tak jsem po bazénu vyvěsil cedulky, že budu učit děti plavat a ejhle, trvalo pár dní a rodiče za mnou chodili a dávali mi děti k tomu, abych je učil plavat.
IMG_0493Jednou budu dobrej táta

A tak jsem před otevíračkou a po zavření bazénu (ke konci léta i po tmě) učil dětičky základům plavání. No, nebyla to žádná sranda. Někteří si chtěli jen hrát, jiní zase za Boha nechtěli do míst, kde nevystačí, ale jsem člověk trpělivý a tak jsem to nevzdal a téměř všechny děti mají díky mě aspoň elementární znalost, jak pohybovat rukama a kopat nohama a to se v americké neplavecké společnosti cení. Docela se těším, až budu jednou učit plavat svou ratolest 🙂

Palice, kladiva, sbíječky, pajcry, kýble plné suti, propadlý stropy, Guatemalci, spousta hluku, prachu a nulové pojištění

Další forma vydělávání byla poněkud punkovější. Dostali jsme tip na jednoho Slováka, který má prý v naší lokalitě stavební firmu. Nějak se nám podařilo se spojit a i přes poměrně složité dohadování, jsme někteří z nás dostali práci jako makáči na stavbě. Instalovali jsme sádrokartony nebo izolace, spravovali podlahy, vyřezávali a montovali schodiště, malovali zdi a tak dále. Nejvtipnější byl moment, kdy jsem měl udělat francouzské dveře do zahrady…uprostřed určené zdi. Jak? Prostě pilou na dřevo a za hodinu byla krásná rovná díra do zdi! 🙂 Osadily se dveře a člověk se ani moc neušpinil.

IMG_1968Byli jsme taky převeleni ke spřátelené firmě, která dělala demoliční práce a tak jsme jednoho krásného dne nastoupili ráno, asi patnáct minut chůze od Capitolu, přímo v centru DC ke kompletní demolici interiéru jednoho townhousu (řádový dům). Palice, kladiva, sbíječky, pajcry, kýble plné suti, propadlý stropy, Guatemalci, spousta hluku a prachu a žádné pojištění. Nejvtipnější byl okamžik, kdy si Guatemalec Hector (kterého mimo jiné pašovali přes mexicko-americkou hranici v nárazníku náklaďáku…dvakrát…protože se jednou vrátil za rodinou) vlezl na kontejner plný suti a na adresu kolemjdoucí velice pohledné mladé slečny prohlásil se španělským přízvukem: „Look, kočiška!“ No jo, už několik let pracoval s Čechy a slovo kočička mu asi nějak utkvělo vedle té plejády sprostých slov, která se naučí každý, kdo s Čechy přijde do kontaktu 😀

Po jednom takovém dni jsme se kamarádem Máriem rozhodli, že skočíme baseballový zápas, když už v tom DC jsme a zrovna se hraje. Jelikož jsme za ty hodiny v prachu a bordelu nevypadli ani trochu k světu a jediný způsob, jak vypadat lidsky bylo použít zahradní hadici a osušit se ubrousky z fast foodu 🙂 . Inu, zase improvizace. Jiný kluk nám odvezl věci s tím, že nás v noci vyzvedne na metru a hodí nás na apač (jak apartmánům Slováci s oblibou říkávali).

IMG_0275Stadion místních Nationals jsme za pomoci navigace a Siri našli. Vtipné bylo, že lístek na utkání stál pouhých 5 dolarů a třetinka piva 9. Byl to první baseballový zápas v životě a proto jsem si doslova oblíbil místní tým – Washington Nationals. Později jsem jako dárek od přítelkyně dostal kšiltovku s logem a nosím jí takřka neustále, protože je prostě skvělá! 🙂 A samozřejmě od téhle doby Nationals fandím a sleduju.

Po zápase měl Mário telefon, že odvoz se nekoná, neboť ten kluk, co nás měl odvézt musel vrátit truck do firmy, což bylo naprosto „výborný“! Byl jsem v DC, metro bylo od apartmánu, kde jsem měl batoh vzdálené několik mil, dalších několik mil od apartmánu jsem měl schované kolo a dalších nemálo mil odsud pak byl náš dům. A k tomu bylo asi 11 večer.

Jeli jsme nočním metrem skrz celé DC. Měl jsem v peněžence skoro 1000USD, neboť jsem vezl výplaty pro kluky a nebyl to zrovna dvakrát příjemný pocit. Dojeli jsme na konečnou, ale nebyl nikdo, kdo by nás odsud odvezl. Telefon jsem měl úplně vybitý. Mário měl pár procent baterky a tak intenzivně sháněl někoho, kdo by nás přiblížil. Po dobré hodině přijela nějaká Slovena, co tam dělala au-pair s klukem, který jí podle tabletu navigoval. Ti nás dopravili na apartmán, kde jsme měli věci a kde Mário bydlel. Pro něj takhle anabáze právě skončila. Ale co se mnou? Byl jsem odvezen ke kolu s tím, že se ho pokusíme nějak narvat do auta, ale to se později ukázalo jako nesplnitelná mise. Takže milej Aleši, nezbývá ti, než po jedný hodině v noci v docela velký zimě sednout na kolo a po paměti jet těch cca 10 mil domů s tučnou peněženkou v kapse. Tu trasu jsem jel do té doby jen dvakrát – tam a zpátky a obojí za světla, takže po tmě byly chvíle a různé křižovatky, kdy jsem opravdu netušil, kde jsem a kam jedu. Pamatuji si ale, že někde zhruba v polovině cesty jsem měl už docela jasné kontury toho, kde se nacházím a tak jsem někdy v půl 4 dorazil na pokraji sil na apartmán. Kluci ještě byli vzhůru, leč lehce přiopiti, ale z obdržených peněz měli radost.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s