2/21 Zlomový rok 2011 a důležitý rok 2012 (část první)

Pizza
Udělali jsme si radost a dali si největší pizzu v republice a ani v osmi jsme to nesnědli 🙂

Počátkem roku 2011 jsem si podal přihlášky na VŠ. Primárně a logicky na žurnalistiku na FSV UK do Prahy a pak jako zálohu na Politologii na ZČU do Plzně. Zároveň jsem na jaře téhož začal pracovat ve stavebninách v Praze a tak nějak jsem nahlédl „do světa“, nebo aspoň v mých očích to tak tehdy vypadalo. Prostě jsem minimálně poprvé opustil rodnou hroudu, tedy to místo, kde lišky dávají dobrou noc. V Praze jsem taky konečně zkusil jaké to je žít mimo hotel Mama-Tata a postarat se tak nějak sám o sebe. V červnu jsem pak absolvoval oboje přijímačky. Ty na žurnu jsem pochopitelně neudělal a skončil hluboko v poli poražených, neboť dva dny „učení“ a minimální znalost angličtiny byly sakra nedostačující. U přijímaček na politologii do Plzně jsem byl však úspěšný a to i s naprosto nulovou přípravou. Léto jsem tak nějak pobyl na brigádách u nás na Domažlicku a jedna z těchto brigád byla právě přímo v redakci Domažlického Deníku. Vašek potřeboval tři týdny dovolenou, a tudíž bylo nutné sehnat někoho, kdo tu stránku sportu každý den, šest dní v týdnu zaplní. Jak se tak na to zpětně dívám, musel mít tehdy fakt odvahu mi tohle svěřit, protože sám bych si takovou zodpovědnost na hrb ani náhodou nedal.

I takhle může vypadat článek, když se vrátí od korektora. Naštěstí se mi to často nestávalo, avšak jednou, po podobných omalovánkách mi korektor říká:
I takhle může vypadat článek, když se vrátí od korektora. Naštěstí se mi to často nestávalo, avšak jednou, po podobných omalovánkách mi korektor říká: „Aleši, vy jste včera flámoval?“

Ale stalo se a tak jsem, myslím, že to nakonec byly týdny čtyři, dělal ofiko sporťáka. A piš o sportech, kterým pořádně nerozumíš. Hoďte kamenem, kdo se vyznáte v okresní lize kuželek, pinčesu nebo šipek. Nakonec se zadařilo a s vypětím všech sil jsem i tohle břímě zvládl. Všechno jde, když se chce. Určitě mi věříte, že jsem si připadal jak skutečný novinář, byť jsem byl pořád jen ten elév, který stojí na startovní čáře svojí kariéry.

V září jsem pak nastoupil na politologii do Plzně, nicméně i přes všechny ty seminárky, které jsme dostali v prvních týdnech napsat a ty stohy ne právě záživných filozofických publikací, které bylo potřeba číst jsem pořád o víkendech psal ty články do místního Deníku.

S jarem 2012 přišel do Plzně další ročník filmového festivalu Finále Plzeň a na základě spolupráce naší univerzity s organizátory festivalu jsem se stal členem týmu, který chodil celý týden na filmy a setkání s autory filmů a předloh, psal o nich recenze, potažmo dělal rozhovory. Velmi si proto vážím rozhovoru s Petrem Šabachem (například autor předlohy, podle níž byly natočeny Pelíšky). Tento rozhovor a repka z jeho autorského čtení později vyšly v Plzeňském Deníku. Je to jako ve fotbale, postup z okresu do kraje. A opět ten pocit číst svůj text v novinách, tentokrát v novinách o level vyššího formátu. Tak jsem si řekl: „Sakra, proč to nezkusit v Deníku v Plzni?“ Ani nevím jak, ale na červen a červenec jsem si domluvil brigádku právě v redakci Plzeňského Deníku.

Den v redakci...
Den v redakci…

V létě téhož roku byla také na programu nejdůležitější sportovní událost světa – Olympijské hry v Londýně. Už někdy v lednu nebo únoru jsem shodou náhod – snad při přednášce – na iDnesu objevil výzvu k tomu stát se dobrovolníkem v Českém domě v průběhu konání olympiády. Ten krátký dotazník jsem vyplnil a odeslal. Záhy přišla výzva, abych do posledního března napsal pojednání o tom, co pro mě Olympijské hry znamenají a proč právě já mám být vybrán – však to znáte. Úplně jsem zapomněl, že bych na to měl asi odpovědět a prostě jsem to vypustil z toku myšlenek.

Nastal poslední březen, slavili jsme s přítelkyní její narozeniny, když v tom jsem si někdy kolem jedenácté večer na tenhle úkol vzpomněl. Nadlábnul jsem počítač, a asi za 40 minut jsem měl tak dokonalou slohovku, že to svět neviděl, přiložil jsem CV a asi ve 23:56 poslal. Člověk pod tlakem podává největší výkony! Na základě tohoto „spektáklu“ jsem byl pozván na pohovor do sídla Českého Olympijského Výboru. Říkám si do dneška, že nade mnou už poněkolikáté museli stát všichni svatí, neboť jeden z bodů byl pohovor v angličtině, avšak v časovém presu, ve kterém se můj „zkoušející“ pravděpodobně nacházel, jsme tento bod přeskočili. Prostě moje angličtina byla v té době tragická.

Pak někdy v květnu jsem byl s přítelkyní v ZOO a ti, kteří mě znají, ví, že ty internety a sociální sítě pořád checkuju, což asi není úplně dobrá vlastnost, ale tady se mi to náramně hodilo. Otevřel jsem si Facebook a v té skupině nás sto patnácti dobrovolníků, kteří jeli do Londýna, se objevila výzva o práci pro iDnes. Hned jsem do komentáře napsal, jako že já! Ani ne minutu po mně přibyly další a další komentáře s žádostmi o tu pozici. Místa byla však jen dvě a jedno z těch dvou jsem díky téhle klice získal.

Zpátky do Plzně. Úspěšně zvládnutý i druhý semestr. Spolužáci však ví, co se za spojením „úspěšného zvládnutí“ skrývá 🙂 No, prostě jsem nikdy nebyl studijní typ. Na střední i pak na VŠ jsem všechno řešil víceméně improvizačně a nikdy se mi nestalo, aby to nějak nedopadlo. Vysokou školu jsem bral jako BENEVOLENTNÍ PROSTŘEDEK K PARALELNÍ SEBEREALIZACI.

Dlouhý večery se spolužáky při hraní CSka :-D I takhle vypadal můj studentský život :D
Dlouhé večery se spolužáky při našich soukromých LAN párty CSka :))

Ono i ti, kteří tím titulem disponují a že jich je pořád víc a víc, potvrdí, že hodnota vysokoškolského titulu je v dnešní době víc než hodně devalvovaná a u zaměstnavatelů je praxe to, oč tu běží. Tím nechci hanit terciální vzdělávání, protože možná se na tu VŠ taky ještě jednou vrátím dálkově po čas nějakého zaměstnání, ale jak říkám praxe a konexe jsou mnohonásobně důležitější. Víc už je jen kombinace adekvátní praxe, kontaktů a souvisejícího vzdělání.

Po tom druhém semestru jsem si to vyzkoušel jako řadový redaktor v Plzeňském Deníku. Další pracovní pokrok nastal, když mi vyšel článek na titulce a hned jej citovali i v Českém rozhlase. A zase to nadšení a pocit z dobře odvedené práce. Po půlce července se přiblížil čas odletu do Londýn – viz další článek.

Zpátky do školy

Aneb kterak poutavě otevřít v politické geografii téma Karibik :)
Aneb kterak poutavě otevřít v politické geografii téma Karibik 🙂

Na podzim 2012 jsem standardně nastoupil do druháku a všechno se zdálo, že půjde přesně po systémem nalajnované trase, ale to bych to nebyl já, abych nenašel zase nějaký způsob, jak si do života vložit další zápletku 🙂 .

U kamaráda jsem viděl nějaké fotky, jak pracoval přes léto v USA a já si řekl, že to taky chci. Dali jsme si v hospodě pár piv a ještě ten večer jsem sedl k počítači a dlouhé hodiny googloval všechny možnosti, nabídky a příležitosti, až jsem objevil agenturu Czech-us, která nabízí možnost pracovat jako plavčík. Někdy nad ránem jsem sesmolil email, ve kterém jsem žádal další informace a odpovědi na moje otázky. Pár dní na to přišla odpověď. Už si přesně napamatuji, jaké kroky následovaly, nicméně už jsem v tom byl a nešlo couvnout. Ta vyhlídka mi prostě imponovala – prožít léto v USA a navíc jako plavčík, prostě strašně cool vidina. Lákala mě i ta představa vydělávat dolary, naučit se anglicky a prostě tam být, v tom prostředí, který jsem znal toho času jen z filmů a seriálů. Když jsme u těch seriálů, tak jsem připravil takový svůj soukromý přehled mých top seriálů zde.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s