Tak jsme taky byli zkusit, jaké to je brázdit sjezdovky jinde, než tady v Panoramě za barákem, vzali jsme to pěkně od podlahy a nezvolili nic menšího, než megalomanský areál v Sunshine Village. Do auta jsme se s věcma nasouakali ve třech tak tak a ráno vyrazili. Užili si naprosto skvostnou, troufnu si říct, životní lyžovačku a večer ještě stihli párty. 

Prý si dáme snídaňovou zastávku v Tim Horton’s, což je největší kanadský fast food, kde mají úplně všechno, od hamburgerů, přes saláty až ke sladkému, navíc, jak jsem zjistil, na podstatně vyšší úrovni, než například McDonalds. A taky si za to nechají zaplatit.

Řílám Eli, že jsem tam ještě nebyl. Takhle vykulený oči jsem ještě neviděl. Můžu s čistým svědomím říct, že tenhle údiv nebyl dílem tý americký přehrávanosti všech emocí: „You never been in Timis?!?“ :O :O 😀 To je jako kdybyste v Texasu nenavštívili Whataburger…viď Verčo 🙂

IMG_5070

Před námi byla asi dvouhodinová cesta skrze lesy, mezi horami a skálami, podél řeky, takže byl skutečně exkluzivní zážitek tohle celou dobu sledovat. Navíc jsem nám po cestě z iPodu dělal DJe a byl jsem moc rád, že se holkám líbilo právě The Gaslight Anthem, neboť chtěli přeposlouchat celý album Get Hurt, aby Flo na závěr prohlásila, že tahle muzika, zejména pak texty nutí lidi přemýšlet, čímž Brianu Fallonu vysekla tu největší poklonu, jakou mohla. Úspěch sklidilo i Biffy Clyro, takže spokojenost nemohla být větší 🙂

FullSizeRender (20)

Hodně v pohodě bylo, že i v Sunshine Village máme lyžovačku zadarmo, neboť je to spřátelený areál s tím naším. Kilo za denní lístek by se mi skutečně moc dávat nechtělo. Jen jsme si vyzvedli permice a mohli nastoupit do gondoly. Už samotná jízda kabinkou predikovala, že jsme fakt přijeli do spektakulárního ski areálu, jednoho z největších v Kanadě. A výrazy holek Kanaďanek, které tu, jak jsem si stihl všimnout, zatím nic nepřekvapilo, byly plné údivu a slov ve smyslu: „This is fucking huge“ 😀

FullSizeRender (19)

Po výstupu z gondoly jsme se hned jali shánět mapu tohohle sakra obrovskýho areálu, protože se tady ztratit by nebyl vůbec žádný problém. Podle mapy jsme si vybrali nějakou sedačkovou lanovku, která slibovala, že od shora nás to dolů dovede po zelených a modrých svazích. No jízda to byla nekonečná. Jak nahoru, tak hlavně pak dolů.

FullSizeRender (16)

Hned na další jízdu jsme zkusili zase lanovku na protější kopec, který sliboval jen modrý (v evropském měřítku  – červený) svahy. No musím říct, že výběr to byl znamenitej, protože takhle zábavnou jízdu jsem ještě nikdy nikde nejel. Po cestě spousta malých skoček, různých nájezdů, prudších míst i ploch na odpočinek a pořádný „kárving“ 🙂 Prostě skvělá symbióza tratí všech úrovní. Navíc se tam nikdo moc nepáře s nějakým groomingem, takže nikde žádná plotna, ale prostě několik centimetrů rozježděnýho sněhu 🙂

IMG_5148

Říkám, že na závěr by bylo fajn zkusit ještě poslední nevyzkoušenou lanovku, která vede na ten nejvyšší vrchol. Už samotná cesta byla vzhůru, kdy mě holky, které mezi sebou mluví francouzsky, s námi anglicky, mě učili španělsky a hlavně hlášku “ Mira la cocaína“, což se stalo hláškou dne, protože se mi to úplně zaseklo v hlavě..asi navždy 😀

FullSizeRender (21)

Věděl jsem, že resort Sunshine Village je na hranicích provincií Alberta a British Columbia, ale to, co jsem viděl po cestě lanovkou mě i tak překvapilo. Zhruba v polovině je na sloupu cedule: “ Welcome to beautiful British Columbia“ a o sto metrů dál na dalším sloupu hned „Welcome back to sunny Alberta“ 😀

IMG_5131

IMG_5135

Nahoře říkám, že dolů pojedeme po sjezdovce, kde se jezdí světový pohár ve sjezdu, protože to prostě chci. První dvě třetiny cesty se mi dařilo tu cestu sledovat a holky se i v nastaveném tempu docela držely. Zastavil jsem se na odpočinek a v tom Eli říká, že tady pojedeme doprava, protože tam to prý pokračuje. Tak říkám, že holt jo. Asi o tři sta metrů dál před námi najednou stěna. Ale fakt stěna. Double black diamond, což je podstatně prudší, než slavná Šance na Špičáku. Holky vyděšený a říkám: „We have no choice now, good luck“ 😀

FullSizeRender (22)

Pustil jsem se z toho tak nějak dolů, hranit moc nešlo a myslím, že kdyby mi to ustřelilo, seškrábnou mě až dole 😀 Najednou kolem mě prolítla Eli, které se to prkno asi utrhlo a dala si to dolů celý po zadku, boku a zádech 😀 Nakonec jsme to dali. Eli svým způsobem a já s Flo po po nohou. Nechápu jak si v tomhle může někdo libovat, ale ok. Nicméně ten pocit, když stojíš na kraji a lyže trčí nad tou stěnou do vzduchu – k nezaplacení 😀 Ale byly jsme dole podstatně dřív, než kdybysme dokončili tu sjezdovku světovýho poháru.

Na konec zbyla volba, zda se až na parkoviště necháme odvézt gondolou nebo si to sjedeme po svých. Volba padla na druhou možnost. Ten sjezd kaňonem byl opravdu velikým zážitkem. Nic prudkýho, ale ty skály, zamrzlé vodopády a různé skočky po cestě byly jedním slovem úžasný 🙂

Vyrazili jsme tryskem zpátky, abychom ještě stihli párty ve stylu osmdesátých let, která byla pro veškerej staff připravená. Přestože celkově osmdesátky moc rád nemám, protože si myslím, že tehdejší kultura, filmy, muzika i styl oblékání byl jeden velký úlet, na tuhle akci jsem se těšil.

IMG_5165

Doma jen sprcha, rychlá véča a mohlo se jít. Už pár dní se tu o ničem jiným, než i týhle párty nemluvilo a lidi se dali na „převlecích“ fakt záležet, takže plísňáky, flitry, velký náušnice a přehnaně, až nechutně nalíčený holky, byly úplně všude 😀 Ti střídmější si vzali jen šusťákovky, které zářili všemi barvami. Ti, kteří se na tohle módění vyprdli, asi jako já, se spokojili s bílou košilí a džínami 😀

IMG_5163

V jednom z dřívějších článků jsem psal, jak nás obsluhovali všichni z nejvyššího managementu. No a teď se situace opkovala. Dokonce se celý to vedení příkladně vymódilo, takže Adamova blonďatá kudrnatá paruka s bílou čelenkou byla naprostej strop 😀 K tomu ředitel celého areálu chodil s pytlem na odpadky mezi stoly a sbíral prázdný flašky a plechovky.

IMG_5176

Jakmile došly free piva a vína, začalo se celé osazenstvo místní diskotéky přesouvat do vedlejšího T-Baru, kde akce pokračovala. Jsem rád, že jsme se tam přesunuli mezi prvníma, protože ta fronta, co se u vstupu záhy vytvořila byla fakt nekonečná, no a jak známo, dokud někdo neodejde, nikde nevejde, takže Honza, který se k nám připojil později povídal, že ve frontě strávil čtyřicet minut!

IMG_5179

Domů jsem dorazil před půlnocí a dokonce si pamatuju celou cestu, hlavně protože jsem měl boty totálně nevhodný do terénu po kterém jsme šli a jednou jsem si proto pěkně narazil zadek 😀