Tak už jsme tu. Nová destinace, nový místo výkonu práce, nový kontakty, nový bydliště. A všechno se to  schumelilo během několika málo hodin. Když jsem se před půl rokem balil do Kanady, pečlivě jsem vybíral, co s sebou a co nechat, čili si vzít jen to nejnezbytnější. No a teďka jsem během hodiny nebo dvou musel vyfiltrovat z toho nejnezbytnějšího to ještě víc nejnezbytnější, zbytek nechat a odjet na dobu blíže nespecifikovanou někam do háje 😀 

Ale všechno to beru prostě jako zkušenost a další krůček v mým heslu „Make myself better every single day“! Každá taková, z prvního pohledu nepříjemná situace, člověka vždy popostrčí o kousek dál a to je dobře.

No, odstěhovali jsme se do Edmontonu, co vám budu povídat. Město asi 300km severně od Calgary, takže tak daleko, co by mlynářův Honzík pětkrát kamenem dohodil, proto jsme vyrazili pěkně o desátý večer s tím, že tak v jednu jsme na místě a ráno nasadíme.

Měli jsme jet Mercedesem Sprinter s čtyřma řadama sedaček ve čtyřech lidech. Já s Pinďou (Jirka) a dva Slováci, Matúš a Jura. Rozloučili se se zbytkem kluků, tedy tou naší super partou. Ale ne na dlouho. Ondra, Přéma, Tomáš a Lukyn totiž na další den vyrazili karavanem na dvaceti denní trip přes Vancouver nahoru na Yukon a přes hory nazpátek. Docela závist, přiznám se, ale po příští a přespříští výplatě mě něco podobnýho čeká taky, to si pište! Já ty zdejší hory, jezera, planiny, skály, nekonečný lesy prostě miluju!

A proč jsme se nerozloučili na dlouho? Protože, jakmile se kluci vrátí z opušťáku, pěkně narukujou k nám do Edmontonu zase hákovat! 😀 Jako doufám, že tu dlouho nebudu 😀 Calgary je prostě Calgary a tam se opravdu cítím dobře 🙂

Ale zpátky k naší cestě. Sotva jsme vyjeli, Juraj si na severním okraji města vzpomněl, že jsme nenaložili nějaký materiál, který se měl převézt z Calgary do Edmontonu. No super. Takže jsme hned volali na barák, jeden z kluků vzal to naše prehi Volvo, naložil oný materiál a za 40 minut nám jej dovezl.

Ok, můžeme pokračovat. S Pinďou jsme na iPadu koukali na první díl seriálu Vinyl (naprostá pecka! Jo, už jsem to psal, já vím 😀 ) a cesta docela v pohodě utíkala. No, jak přesně utíkala jsme nevěděli, protože jsme byli zažraný do obrazovky. V tom Jura ten náš kočár zastavil, že to prej vůbec nejede. Svitla jiskřička naděje, že se otočíme a ťukli jsme si pěstmi 😀 Ono to auto není v dobrý kondici dlouhodobě, ale doposud na pojížďky po městě a na několikakilometrovou dopravu do práce stačilo. Prý to vůbec neřadí a jede to max 40-50 mph. Na chvíli jsme zastavili, abychom tomu dali dáchnout, ale ani to nepomohlo.

IMG_9429

Čo ti jebe? Do roboty nejdem!

Pokračovali jsme teda šnečí rychlostí, byli jsme kousek nad Calgary a na hodinách svítila půlnoc. Do roboty se zítra faaaakt nejde. Auta nás míjely, jako kdyby jely dvou kilem, přitom jeli jen kilem 😀

Jak jsme se blížili městu Red Deer na půli cesty, bylo kolem půl třetí v noci. Všichni rozsekaný z nepohodlných sedaček pracovního auta, šofér Jura rozespalý a nervózní. Byl jsem požádán, abych chvíli řídil, ale padaly mi oči, i když jsem neřídil a fakt jsem neměl v úmyslu mít na svědomí sebe a další tři životy.

IMG_9424

Juraj tedy navedl povoz k jednomu z fast foodů s názvem A&W, koupili nějaký burgery a coly, pojedli a mohlo se pokračovat dál. Různě jsme se střídali na sedačkách, aby se vždycky někdo mohl pohodlně natáhnout, bylo to prostě nekonečný. Jen Pinďa úplně vzadu to měl totálně na salámu a skoro celý to solidně a hlasitě prochrápal 😀

IMG_9433

V půl 5 pátý, po asi čtyřech mikrospáncích čítajíc dohromady, řekl bych, 56 minut jsem si sedl dopředu na místo pasažéra, z iPodu pustil Passengera a sledoval pozvolné svítání na obzoru. Ach, jaká romantika 😀 Bane, mám tuhle poetiku svítání na dálnicích, odpočívadla, kafe o pátý ranní, slabý provoz totiž hrozně rád. Ale Edmonton stále v nedohlednu!

Edmonton den, No.1

Do tohodletoho města jsme nakonec dorazili až kolem půl sedmý ráno, takže se nám z plánovaných tří hodin stalo hodin osm. Vzpomínám, že přesně takovou dobu jsem naposledy jel předloni z Buffala autobusem do New Yorku a byl jsem rozlámanej úplně stejně 😀

Pro mě a Jirku bylo vyčleněno místo v jednom domě kdesi ve východní části Edmontonu, kde bydlí jeden Čech, dva Slováci a jeden Čecho-Kanaďan. Ráno jsme se tam s matracemi nastěhovali a celý ten náš cirkus rozložili v takovým kuchyňo-obýváku na zemi. Přestože jsem celou noc nespal, neměl jsem skutečně takhle v půl osmý ráno, kdy paprsky slunce prosvítaly i skrze zatažený žaluzie, potřebu nějak spát, nicméně jsem se ukecal a na tři hoďky usnul. Pinďa to zalomil hned, jak padnul, byť prochrápal celou noc v autě 😀

IMG_9452

Jedna z prvních věcí, co jsem zjistil a co mě víc, než nemile překvapilo, bylo zjištění, že na baráku není wifina. A tu v poslední době docela dost potřebuju 😉  Řeším tedy s Jirkou filozofickou otázku, zda bychom si do baráku nechali dřív zavést vodu nebo wifi 😀

Po probuzení jsem šel na původně krátkou obchůzku okolí a podívat se na druhý barák, který patří k firmě a který leží nedaleko. Z krátké prochajdy se stal skoro dvou hodinový pobyt venku. Jo, to je další věc. V Calgary jsme si zvykli na docela pěkný teplíčko, rozkvetlý stromy a hrozně sympatický prostředí. Tady? Kosa, pořád únor, slunce jen na pár minut a nazdar, tady máš Diazepam! 😀

Volám pak na druhý barák, jak to tam vypadá s místem, zda bysme se přeci jen nemohli přesunout tam. Je tam totiž wifi a to byl jeden z hlavních důvodů – pokorně přiznávám 😀 Říkám to Jurovi a ptám se, jestli nemám vzít nějaký pivka. Prej, že bez nich ani nechoď. Jo, to je vlastně další věc, co se tu dá dělat – chlastat 😀

FullSizeRender2454

FullSizeRender555

IMG_9465
Aspoň ta auta tu za něco stojí! :))

Dali jsme si po cestě ještě Subway a dorazili. Naštěstí tu místo bylo, byť v basementu. Členem klubu, který jsem v Calgary klukům, který pobývali ve „sklepě“ založil a nazval jej „basement people“ jsem ještě nebyl a zrazu som 🙂 Dali jsme řeč s několika členy místního osazenstva a z jejich slov mě má „deprese“ tvořená vytržením z nějakého zvyku a relativního pohodlí, nedostatkem spánku, několika pivy, pověstí zdejší stavby a celkově novým a neznámým prostředím, se ještě o něco prohloubila. Z jejich vyprávění vypadal Buchenwald jako skautskej tábor proti zdejší stavbě.

Edmonton, den No.2

Do novýho dne se prostě musí vykročit pozitivně, říkám si vždycky a ani dnešek nebyl výjimkou. A ejhle, všechno šlo snáz. Ráno na klídek příprava svačiny, muffinky na snídani do auta, i slunce vylezlo a včerejší deprese byla ta tam. Ráno mě pobavila smska od jedné Erin, kamarádky z Virginie, zda prý jestli jsme tady v pořádku, když je tu ten požár. Proč bysme nebyli? Ten je ve Fort McMurray a to je ještě kus severněji, ale ta statost se cení.

Četl jsem článek, že sem vítr něco z toho občas zavane, ale zatím jsem si nevšiml. Každopádně je to tam učiněný peklo, byť nikdo neumírá, ale už teď je to nejdražší přírodní katastrofa v historii Kanady. Desítky vrtulníků, letadel, tisíce hasičů a stovky kusů těžký techniky a pořád to nemůžou zkrotit…

S příjezdem na stavbu se ale vrátila 😀 Tady prej máme být pár týdnů? Dyť tady není nic hotovo, práce tvl na několik měsíců, strašnej chaos a neorganizace všeho. Nevím, teda jak vypadají jiný joby, ale v porovnáním s Quarry Parkem v Calgary to tak prostě je. Tam vládne organizace, každý ví, co má a jak dělat, pohodová parta, ne však tady. Neskutečná improvizace 😀

Inu, už tu jednou jsem, tak se z toho, z prominutím, neposeru! Vzal jsem si Pinďu k sobě a vybrali si nějakou práci, která nebyla z nejhorších. Naopak spíš taková v pohodě. Pak další a celou tu desetihodinovku jsme tam docela v pohodě zmákli.

Nakonec to tak zle nevypadalo. Na baráku zmizli další dva lidi, který vyrazili na trip na Aljašku, máme tu dvě velký televize, koukali jsme na NHL na Caps proti Pinguins, bohužel s nedobrým koncem. Samozřejmě, že fandím Flames, ale Caps jsou mi tak nějak sympatický od doby, co jsme do Verizon Areny ve Washingtonu s kamarádem tajně prolezli a pak nás vyháněl sekuriťák 😀

Říkám, že nám (mně a Piňdovi) zajdu přes cestu do Safewaye nakoupit nějaký potraviny denní potřeby. Ty jsem samozřejmě nakoupil, ale to bych si nesměl všimnout po cestě obchodu DSW. A copa, že to je? Takový jeden fakt vychytanej shop s botama. Jak ve Virginii, tak pak v Texasu jsem tam vždycky nakoupil skvělý boty. A hádejte co? Nesu si tak toasťák, slunečnicovej olej, džus a v druhý ruce najednou taky parádní Conversky 😀 Ne, nějaký běžný plátěnky, ale takový pevnější a fakt klasa! 😉 A samozřejmě jsem k nim musel přibrat i converskový fusekle 😀

Inu, nakonec to nebylo tak zlý a namísto antidepresiv postačily bohatě peckový botky! 😀

Teďka, když dopisuju článek, přichází Matúš s tím, že má být podle předpovědi „po piči“ dobrá polárná zára, tak jestli bysme chtěli vzbudit, pokud bude. Souhlasíme. Je půlnoc, jdu spát, ale třeba za pár hodin budu běhat někde venku a sledovat ten noční sluneční vítr. A nebo taky ne, uvidíme 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s