West Coast Roadtrip Day 6: Den nezávislosti

4.7.2016

To ti byl zase nápad. Rozhodl jsem se, že vyrazím na Den nezávislosti do USA, konkrétně do Seattlu, který je od Vancouveru jenom takový tři hodinky daleko, takže na místní poměry vlastně za rohem. Ale nebyl bych to já, aby to nebylo jen tak aneb další peripetie s americkými oficíry, tak jak je pro mě typický 😀

Hlavní oslavy tohohle dne se konají vlastně až večer, ačkoliv Amíci už lejou od oběda. No lejou…ty jejich Bud Lighty nebo Coorsy nejsou tak úplně piva, takže těch plechovek zmáknou za to odpoledne při bbq třeba patnáct 😀 Řekl jsem si, že vyrazit kolem poledne nebude tak hrozný a jsou tam ještě pěkný rezervy, kdyby byl na hranicích nějakej zádrhel, zácpy ve městě nebo na dálnici. A víte co? Sešlo se to úplně všechno 😀

Už v bance, kde jsem se před tím stavěl, abych si vybral pro případ nouze a nefungování karty, nějaký americký dolary, mi slečna povídala, že jsem si vybral ten nejhorší den na cestu do USA. Tak mně to bylo jasný od začátku, že cesta na největší americký svátek do jednoho z největších měst nebude legrace, ale co, zkusit se má všelicos 😉

Po cestě z Vanu na čáru už elektronický cedule hlásaly, že si pěkně postojím v koloně. A bude úplně jedno, kterej přechod zvolím. Info, který jsem prostřednictvím těchdle cedulí dostal bylo, že se zdržím ve frontě tak 50 minut, což by se ještě dalo zvládnout a na místní poměry to není žádná velká katastrofa, ale když jsem viděl toho nekonečnýho hada táhnoucího se přes horizont bůhví kam, musel jsem si říct, že cedule se šeredně mýlily.

IMG_3416

No, postál jsem si skoro dvě hodiny 😀 Ještě, že jsem měl ve Spotify nataháno mraky nový muziky a tak jsem aspoň vstřebávat nějaký ty novinky, co právě vyšly.

Zhruba v půlce čekání jsem si však vzpomněl, že v batohu vezu něco, co bych tam v tuhle chvíli rozhodně mít neměl. Uhodli jste dobře. Měl jsem tam zbytek tý trávy, co jsme dva dny před tím koupili a jednoho ubalenýho jointa 😀 Chvíli jsem přemejšlel, zda to prostě risknout a převézt to, ale pak asi rozum o jeden procentní bod zvítězil nad adrenalinem, takže jsem otevřel dveře a ten sáček s tím drahoceným obsahem prostě vyhodil na silnici 😀

Jako na druhou stranu, jak v Britský Kolumbii (jak příznačný název 😀 ), tak i ve státě Washington je marihuana legální, ale zda je převoz legální, tím si tak jistej fakt nejsem 😀

Dojel jsem na čáru. Zase takovej ten nepříjemnej pocit a nerovzita, když jsem tváří v tvář americkýmu úředníkovi a vstupuju do tý jejich země, což teďka bylo v mým případě už popátý a to jsem měl vždycky papíry v pořádku 😀 No až do teď 😀

Když jsem září 2014 byl na Niagárách a pak se z kanadský strany vracel na amaeickou, dostal jsem do pasu přistípnutej takovej lístek, kterej musím, při definitivním opuštěním USA odevzdat na letišti nebo někde na hranici. No ale to jsem nevěděl, že jo… Takže oficír se na to tak dívá, kouká do systému a ten mu asi říká, že jsem od poloviny září 2014 do 4. července 2016 pořád v USA a to prosím pěkně nelegálně 😀

Dal jsem se do vysvětlování, že jsem to nevděl a bla bla…tak prej zapni výstražný a pomalu jeď někam támhle k těm officům a tam si to vyřiď. V Aloušovi byla v tu ránu malá dušička:D Tak při nejhorším by se stalo, že by mě do Států nepustili, to by tak bylo celý a otočili by mě zpátky do Kanady, ale já se na ten Seattle, oslavy Dne nezávislosti dost těšil a měl jsem tam i další plány.

Takže jsem odstavil auto na určený místo, nechal ho na povel celníka odemčený a byl jsem nasměrován do kanceláří. Tam zase jako vždycky čekárna, americký vlajky, portréty prezidenta Baráka Obavy a oficíři s totálně vážnými pokerovými výrazy. Tak jsem si stoupnul do fronty.

Jakmile na mě přišla řada, jal jsem se vysvětlování a omlouvání a zase bla bla…Pak mě ten úředník spustil, že jsem ho tak tak chytal, ale rozuměl jsem mu i přesto dobře. Říkám mu, jestli by mohl trošku zpomalit. V tom na mě začal mluvit jak na idiota. Tak mu zase říkám, že takhle pomalu zase nemusí. Kouknul se na mě, jako jestli si z něho dělám prdel 😀

Inu, pokračovali jsme. Dobrali jsme se k tomu, že začal ládovat nějaký info do kompu, ale po chvíli mi říká, že se mu to nějak seklo, jestli nemůžu jít počkat zpátky dál od přepážky. Po chvíli sleduju jak s tím mým pasem odchází kamsi dozadu…sakra, co to jako je?!?!

Pak přišel a vyvolal mě, jdu teda s očekáváním zpátky. Prej všechno ok, i ESTA (elektronický vízum, co jsem si před tím online udělal) mám v pořádku, že si jen vezme klasicky otisky, udělá fotku a projdeme si ty tradiční otázky, co tam budu dělat, kolik mám peněz, koho tam znám, jak dlouho tam budu nebo kde budu spát. Na tuhle otázku mu říkám, že v autě a ukázal jsem mu směrem ven, kde mi stálo auto.

V tý stejný jedný vteřině jsem se zarazil já i on. On se pozastavil na mojí odpovědí ohledně spánku v autě a já nad tím, že jsem zmerčil, jak se mi dva celníci v něm přehrabujou. Jako co to je zase todle?!?! No nic, asi nebudu moc odporovat a budu držet hubu a krok a proto se ho pokorně ptám, zda je vůbec legální spát ve státě Washington v autě (každej stát to má jinak a federální zákon na to tudíž nemají). Jako, prej jo, ale moc mi to nedoporučuje, protože se tam ty auta dost často vykrádají a je to celkově nebezoečný. Ale co, nějak si poradím a zvládnu to 😀 Hlavní je z toho co? 😀

Dostal jsem teda další razítko do pasu, poděkoval a vydal se k autu, kde ta prohlídka ještě pořád probíhala. Ptám se jich, co je na tom autě špatně, že si vybrali zrovna moje. Prý jen běžná kontrola. Do minutky vypadli 😛 Teď jsem si teprve uvědomil, jakej to mohl bejt neskutečnej průser, kdybych tu trávu fakt převážel a oni jí našli 😀 Asi bych se do USA jen tak nepodíval (nebo jinak 😀 ) a zpátky do Kanady taky nejspíš ne 😀

IMG_3484

Po dalších dvou hodinkách jsem dorazil do Emerald City, což je přezdívka pro Seattle. Jak už jsme napsal, obrovský město, miliony aut, já bez netu v mobilu na navigaci a teď si poraď. Nějak jsem podle cedulí našel downtown a tam už jezdil tak nějak podle intuice 😀 Navíc všude zácpy, uzavírky, chaos. Říkám si, že třeba tady to vezmu doleva a tam někde už to nechám, najdu nějakej Starbucks, kde chytnu wifinu a zorientuju se. Chyba lávky. Nejen, že se tam nedalo absolutně nikde zastavit, protože nikde nebyla ani škvíra pro Smart City Coupé a traffic tě navíc prostě nutí jet dál. Nehneš se a si za vteřinu vytroubenej 😀 Fuck off hovada, chtěl bych vás vidět v Praze ve špičce a bez navigace! 😀

seattle_rex_james_street_seattle
Ilustrační fotka..asi to úplně nevynikne, ale bylo to příšerný 😀

Další problém nastal v jedné z ulic, který jsou tak prudký, jak to známe ze San Francisca. Prostě krpál a to nekecám 45°. A já to měl vyjet nahoru. Navíc těsně pod horizontem mi skočila červená. Bejt tam led, už se kloužu pozadu pěkně dolů jak sáňky. Modlím se, ať za mnou nikdo není. Naštěstí ten za mnou byl asi zkušenej, tak si nechal tak 4 metry rozestup. Naštěstí ta automatická převodovka tě nenechá při takovým rozjíždění poodjet dozadu, takže jsem jen nechal centimetr Pirelli na asfaltu, jak to zahvízdalo a mohl jsem zvesela pokračovat v lovení nějakýho místa na zaparkování.

Vydal jsem se dál z donwotnu do takový obytný čtvrti, kde jsem naštěstí zanedlouho nějaký místo našel. I když to nevypadlo, že by tam cizáky zrovna vítali, už jsem neměl nervy v tom hledání dál pokračovat. Navíc už takhle to bylo do úplný centra docela pěkná procházka.

Říkám si, že zkusím najít nějakej ten Bucks, abych si přes wifi našel trasu do místního Hard Rock Café, který je prostě povinností navštívit, dát si tam chálku nebo drink a hlavně koupit další tričko do sbírky. Ano, už jich budu mít přes 20 😉

IMG_3589

A hle, ani jsem se nenadál a u čeho to stojím. U HRC! Uvnitř jsem si prohlíd vystavený artefakty a skutečně se zdejší „provozní“ snažil stylizovat do hudebního ducha tohohle města, čili tu jsou nástroje hudebníků z Nirvany, zejména Kurta Cobaina, Pearl Jam, tedy Eddieho Vedera, pak týpků z Alice in Chains nebo Soundgarden. A samozřejmě Jimmiho Hendrixe, což jsem zjistil až posléze. Ano, měl bych za tu neznalost, že Jimmy je ze Seattlu, stydět 😀

Vždycky se snažím vybrat si v HRC shopu takový tričko, který je nějak poplatný tomu místu. Bohužel tady, i když je to tak strašně na ráně, měli trička je s běžnýma motivama, co mi přišlo zvláštní a velká škoda. Říkám prodavačce, že by tu měli mít trika s motivem grunge stylu z počátku 90. let, který tak hudebně utvořil tohle město. Tak mi nabídla tričko s Kiss s tím, že ti jsou taky představitelé grunge. Tak takhle mě už dlouho nikdo nepřekvapil. Říkám jí, že Kiss, rozhodně grunge nejsou a i Beatles k němu mají blíž. Nechápala 😀 Pak jí to i kolega vysvětlil. #vostuda Musel jsem se spokojit s bílou klasikou, ale co, tou nic nezkazím 🙂

Sedl jsem si na bar, dal si pivo a tak nějak zevluju. Hned vedle však sedí týpek, se kterým navazuju diskuzi tématem, odkud bude nejlepší dneska večer koukat na ohňostroj. Dostal jsem tip a už jsme kecali. Úplně o všem. Lupnul jsem tam ještě další a pak radši Sprite, i když je tam povolená 0,8 promile, ale na co riskovat a za dvě hoďky vyrazil směr Gas Works Park za zálivem na druhý straně downtonwu.

IMG_3450

Kdybych věděl do jakýho pekla mě ten týpek nasměroval, nikdy bych tam nejel 😀 Ale co už jsem tam byl. Všude esembácí řídící ten neuvěřitelnej dopravní chaos, do toho desetitisíce lidí běhajících mezi auty a Alouš, kterej jen zhruba tušil, kam jede 😀 A bylo to tu znova. Lov několika volných decimetrů k zaparkování. Půl hodiny bloudění, couvání, proplétáním se nekonečnými davy. Pak jsem však našel jednu dost zapadlou uličku a nechal to auto stát prostě někomu před garáží, protože ty dvě hoďky takhle v noci se to nezblázní. Za stěrač jsem napsal vzkaz, že hned po ohňostroji to balím a že hrozně děkuju za pochopení. Prostě improvizace, ostatně jako vždycky.

Vydávám se dolů směrem k vodě, tedy do parku, který mi byl doporučen, jako nejlepší místo na sledování ohňostroje. Ulice jíž jdu a která se svažuje kolmo k zálivu je pro auta úplně uzavřena a lidi tu na ulici prostě kempujou. Vyvalený na dekách, skládacích židličkách, popíjejíc všemožný drinky, dokonce i v různých převlecích 😀

IMG_3477

Jak se prodírám v parku tím davem, mám takovej divnej pocit, že kdyby nějakej terorista chtěl vykosit tisíce lidí jednou ranou, tohle by bylo to nejlepší místo…Ale pryč s těmahle chmurnejma myšlenkama.

Přede mnou se tyčila úplná hora Říp. Prostě v parku na rovině z ničeho nic … kopec 😀 A ten kopec byl dokonale obsypanej lidma. Jako kdyby někdo vzal půlkouli, namočil jí do lepidla a posypal pískem 😀 Jedním z těch zrnek jsem se zanedlouho stal i já. Prostě jsem se tam vměstnal! Byla tma a naprosto žádný místo. Lidi byli úplně všude, ale přesto jsem se vmáčknul.

 IMG_3554

Odněkud se najednou vyloupli policajti a donutili komplet všechny sednout, takže z toho minima místa bylo najednou ještě míň, tedy vůbec žádný.

IMG_3552

Zanedlouho nad hlavami pomalinku prolít tam a zpátky vrtulník nesoucí obrovskou americkou vlajku. Jakmile zmizel z doslechu, začal z reproduktorů zpěv americký hymny, což samozřejmě všechny ty patrioty donutilo logicky povstat.

IMG_3492

A po hymně to začalo. Z remorkeru uprostřed zálivu šla jedna salva za druhou. Trvalo to dobrou půl hodinu. Dokonalej ohňostroj tak dobře vyladěnej s hudbou, až to bylo divný. Známý songy střídaly ty míň známý, rychlý následovaly pomalý. Prostě parádní orchestr! Navíc celý se to odehrávalo před pozadím tvořeným nasvíceným donwtownem Seattlu. Do teď jsem měl největší zážitek z ohňostroje z oslav stejnýho dne, ale v roce 2013, kdy jsme to slavili ve Fairfaxu poblíž Washingtonu DC, ale tohle to o několik levelů překonalo.

IMG_3537

Mrzí mě, že jsem tam neměl k sobě blízkou osobu, protože ty Amíci jsou v přípravách tun patosu neskutečný mistři, takže chvílemi byl i takový ohňostroj spolu s vytříbenou hudbou velkým dojákem a myslím, že i nejedna slza v mém okolí ukápla.

IMG_3541

Ovace po skončení nebrali konce. Desetiminutový standing ovation. Bylo však na čase vypadnout, prorvat se zpátky davem, dojít ty dva kiláčky k autu a odjet někam do klidu. Jakmile jsem tu hodinku pobyl v koloně aut snažících se dostat na dálnici Insterstate 5, mohl jsem si konečně oddychnout. Jak už jsme před tím zjistil, dálnice protíná celý Seattle ze severu na jih. Vydal jsem se tedy na jih, abych to měl pak blíž druhý den ráno ke svýmu dalšímu cíli.

IMG_3576

Tam jsem našel prostě nějakej mekáč, kde měli wifi, abych mohl Audrey dát vědět, že žiju a a jaký to bylo a taky něco pojedl. Fuuuj, ale hlad je hlad 😀

Pak už byl ale čas najít někde nějaký útočiště na noc. To jsem vždycky hledal tak, aby to nebylo moc daleko od civilizace, aby tam byla dostatečná tma, ale zase ne moc velká (jak v Kanadě, tak v USA je v noci furt a všude všechno osvětlený, takže je to docela bobřík. Tentokrát jsem našel takový příjemný parkoviště u jedný obytný čtvrti hned vedle baptistickýho kostela, z čehož jsem usoudil, že to bude asi černošská čtvrť 😀 Ale co, měl jsem toho dost, takže vyčistil jsem si v sedě na obrubníku vedle auta úsměv 😀 zamkl se, vlezl do spacáku a někdy ve dvě v noci usnul 😉

IMG_3587
Dobré ráno, je čas na další cestu 🙂 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s