Tak jo, ještě než se pustím do tý retrospektivy, kde bych chtěl udělat takovou rekonstrukci na základě fotek, který mám ještě pořád v telefonu (nojo, těch 64gigs v iphonu je docela fajn, ale už to nestačí, takže další bude mít jednoznačně 256gigs 😀 ), udělám ještě takovou malou aktuální odbočku. Protože se mi prostě chce 😛 Snad vás ten přerývavej formát vkládání článků nebude moc iritovat. Občas sem totiž přidám něco novějšího.

Už minule jsem v článku prozradil, že po návratu z Kanady jsem zakotvil v redakci České televize, kde jsem například v březnu byl 27 dní 😀 ale i tak jsem si k tomu přibral ještě jeden jobík – redaktora časopisu Rock and All (časopis vedený největšími hudebními novinářskými profíky v republice). Muzika a objevování nových interpretů, kapel, sledování aktuálních věcí kolem už dávno zavedených projektů, to je něco, co mě prostě baví a fakt není skoro den, abych neobjevil něco novýho – pochváleno buď Spotify 😀

Takže za posledních pět týdnů jsem navštívil šest koncertů. Ale ne žádnej českej bigbít – toho je všude mraky, ale vlastně špičku toho, co se za tu dobu na pražské klubové scéně vyskytlo. Mnohým to vůbec nic neřekne, ale fakt to byl jeden velkej zážitek vedle druhýho, k tomu dva rozhovory s těmi interprety – Jasonem Mrazem a Jamesem s Matthewem z Deaf Havana.

Tady malá ochutnávka, jak to pěkně zpracovala kolegyně Andrea z Primy v Topstaru 😉 Můj celý rozhovor složený z patnácti otázek vyjde v květnovým čísle Rock & All.

Já vím, že to asi nebude teďka moc sexy čtení, ale mám chuť sem přidat, protože to ke mně prostě patří a je to něco, co mě v posledních týdnech hodně baví a docela posouvá dál. Koho ale hudba trochu zajímá a chce vědět, jak jsem popsal koncerty: Two Door Cinema Club, Band of Horses, Toma Chaplina (ex Keane), Blues Pills, Amy Macdonald, Jasona Mraze a naposledny Deaf Havana, přidávám dolů vždycky krátkou ukázku – perex a link na celý text ve jméně interpreta 🙂

Two Door Cinama Club

Ach ten Instagram. Nebyla snad jediná duše, která by během koncertu  Two Door Cinema Club v pražském Kongresovém centru nevytáhla mobil a nesdílela svoje aktuální zážitky s celým svým širým virtuálním světem. Jasný, nebyl jsem výjimkou. TDCC jsou skutečně band pro mladší generaci a při pohledu do auditoria bylo už od chvíle, co hrály předkapely Parcels a Blaenavon, znát, že většina by díky svému outfitu v klidu zapadla někde na Kreuzbergu. 

Band of Horses

Kdo si vystál tu nekonečně dlouhou frontu, která se před otevřením vytvořila před Lucerna Music Barem, nemohl litovat ani jedné jediné koruny, kterou utratil za vstupenku na Band of Horses. Tady bych dokonce mohl polemizovat nad slovem „utratit“, neboť bych jej raději nahradil vhodnějším pojmem – „investovat“. Každý, kdo přišel, investoval svoje peníze a čas do skutečně neopakovatelného zážitku.

Tom Chaplin

Kdybych byl Mirka Spáčilová a hodnotil film, musel bych dát s naprosto čistým svědomím rovných sto procent. Málokterý koncert, jenž jsem navštívil, a že už jich bylo, měl k dokonalosti tak blízko jako právě výkon Toma Chaplina a party kolem něj.

Blues Pills

Ještě že je to z Náplavky do Rock Café na Národní tak blízko. A na tom hipsterským kole se tam dá dojet prakticky hned. Ano, publikum kapely Blues Pills rozhodně netvořili fanoušci Seleny Gomez nebo Katy Perry. Rock Café bylo pro koncert téhle švédské sestavy vybráno naprosto vhodně. Malý klubík, fanoušků nemnoho, přesto však ti, kteří holdují na poslech skutečně náročné muzice a troufnu si i tvrdit, že si mohou říkat fajnšmekři, sem prostě dorazili.

Jason Mraz

Jako byste se vrátili o několik desítek let zpátky. Na pódium, kde už byly připraveny dvě akustické kytary, přišel chvíli po půl deváté sympatický chlapík s foukací harmonikou a bez jakýchkoliv rozpaků začal svůj set. Koho vám to připomíná? No jasně, Boba Dylana. Však i Jason Mraz, podle svých slov, o které se podělil před koncertem v rozhovoru, na Dylanovu tvorbu navazuje a bere si z ní velkou inspiraci.

Amy Macdonald

Jakoby si Amy před koncertem řekla, že za každý špatný tón umře koťátko. Prostě v jejím zpěvu nebyl jediný chybný tón. Takhle precizně odzpívaný koncert se jen tak nevidí. A to jsou její skladby na interpretaci sakra náročné, když během chviličky přechází z nevídaných hloubek do pořádných výšek.

Deaf Havna

Rock Café se plnilo velmi pozvolna. Před vystoupením Deaf Havana představily svoje sety dvě předkapely. Ta, která měla publikum rozehřát jako první, přijela z Brna a říká si We On The Moon. Na ni záhy navázala post-grungeová trojice z Británie s dosti zvláštním názvem – Dinosaur Pile-Up. Skladby, které Dinosauři předvedli, daly už od prvních tónů vzpomenout na seattleskou scénu počátku devadesátek. 

Pojďme ale k hlavnímu taháku pondělního večera v Rock Café na Národní. Bratři Veck-Gilodiové přivedli na jednom z nejmenších klubových pódií v Praze svoji bandu chvíli po půl desáté. Na co se namáhat s nějakým seznamováním. Chopili se nástrojů a show mohla začít. Tu otevřeli prvním písní Sing z čerstvého alba All These Countless Nights.

Na následující týdny a měsíce mám naplánovanou další řádku koncertů (Real McKenzies, Kooks, Ugly Kid Joe, Good Charlote, měli by být i Foo Fighters, ZZ Top a snad i Billy Talent, jo a k tomu sem tam nějakej festík), takže se tuze těším a až se to zase nashromáždí, udělám další podobně zbytečnej sumář i tady na blogu 😀

Takže díky za pochopení s touhle vsuvkou – snad to nenarušilo nastavené ambientní prostředí a brzo už zase něco z léta, jak jsem slíbil 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s