To je tak, když se rozhodnete prakticky ze dne na den, že si jen tak zajedete do Londýna na fotbal a nakonec se z toho celýho vyklube parádní zážitek nejen o fotbale. Cesta tam plná zkušeností, vybavení všech těch úžasných vzpomínek, který se mi k městu nad Temží vážou, exkluzivní zážitek vidět zápas na největším stadionu v Evropě, navíc přímo v zemi, která světu dala fotbal a pak hlavně probdělá noc, která měla být úplně jiná. Prostě nezapomenutelný koktejl totální improvizace, okamžitých rozhodnutí a spontánnosti. 

Zase další vsuvka do kanadskýho cestování – snad se k němu brzo zase dostanu – já vím, musím to dodělat a k tomu mi chybí ještě vyprávění ze skotskýho tripu.

Snad vyváženě dokážu střídat potřebu věci plánovat, nechat plynout samospádem a těch, který jsou prostě spontánní. Tohle je ten poslední případ. Když jsem takhle občas v Plzni, s kamarádkou se potkáme u piva – nebo prosecca – Klárka odpustí 😀 , pokecáme, co a jak a samozřejmě probereme fotbal – oba jsme příznivci Viktorky Plzeň… A už se k tomu dostávám.

S Klárou se znám sice jen pár let, ale i tak jsme si vybudovali takovej vztah, kdy se nebojíme říct si upřímně co a jak. Ptáte se proč rozebíráme fotbal? Klára je přítelkyně jednoho z hráčů Viktorky – Patrika, který je i součástí slovenský fotbalový repre. No a tak jsme takhle před pár dny seděli a ona nadhazuje, že by se jela podívat, jak to bratia zvládnou proti Anglii v dalším kvalifikačním zápase o mistrovství světa.

Fakt jsem dost spontánní a tak jí říkám, že bych jel taky. Nad tou možností jsem přemýšlel, když to přeženu, 6 vteřin 😀 Slovo dalo slovo, vzal jsem to vážně, druhý den v práci jsem od vedoucí dostal potřebné volno – díky Majdi 🙂 a oznámil Kláře, že je to hotová věc. Ona teda naprosto vyplesklá, že to beru až takhle vážně, že ještě neví najisto a tak. Ale já už tam byl myšlenkama a už z toho nešlo couvnout – a taky proč, když tak pojedu sám, o nic nejde přece.

Začal jsem hned hledat letenky. A hele, úplný nesmysly mi to házelo, páč cesta z LDN do PRG je v pohodě, ale cesta tam je v tuhle dobu, zvlášť, já nevím, tři dny před odletem, strašně natažená. Takže: letenky zpátky za pár stovek, cesta tam – busem, Eurolines za stovek patnáct. Už jsem kdysi jel z LDN do Čech busem a zařekl jsem se, že nikdy víc, ale dávat tři a půl litru za jednosměrnou letenku do Londýna, kterej je navíc za rohem, je kravina. No, bude to zajímavý 😀

Spontánnost level tisíc 

Když už bylo všechno zařízený, Klárka oznámila, že nakonec nepojede. Ale s tou alternativou jsem už prakticky počítal, takže pohoda 🙂 Prej se na místě potkám s Paťovo bráchou a jedním kámošem, kteří mi daj lístek do Patrika.

Navíc jsem se rozhodl, že si to udělám maximálně punkový. Nezařizoval jsem si proto žádný ubytko. Ne, že bych neměl na hotel, hostel, Airbnb nebo nemohl u někoho známýho přespat – ne, ale prostě jsem si to chtěl totálně opepřit – když už, tak už 😀 😀 Budu vzhůru celou noc, sám si projdu město tam a zpátky a další den odpo pak letím – na co ztrácet drahocenný hodiny spánkem 😀

A tady u tohohle vejletu celkově se projevila taková ta moje vlastnost – všechno vyřešit hned! přesně! rychle! a efektivně! 🙂

Hlavní je chytit dobrý spolucestující

A to se mi přesně nepodařilo 😀

Vyrazil jsem v neděli odpoledne. Ten den jsem si dal ještě směnu v práci od půl 6 od rána, doma za půl hodiny sbalil baťůžek, dal sprchu a šup na Florenc. Bylo to tak tak 😀 Jak hovoří podnadpis. Je důležitý chytit dobrý lidi v buse, když s nimi prakticky strávíte následující desítky hodin. Jo, ta jízda měla trvat 24 hodin – to nevymyslíš 😀 Páč se nejede rovnou, ale přes několik měst a pak je dvou a půl hodinovej přestup na francouzskej bus v Paříži, no a taky je potřeba se nějak dostat přes vodu do Británie.

A já chytil tu nejhorší možnou kombinaci – cikáni a děti…jejich děti – o to hůř 😀  Aleši, buď v klidu, máš s sebou sluchátka a těm malejm Brazilcům taky určitě dojdou baterky a usnou. Snad. Ačkoliv jsem stál docela vepředu, nenápadně jsem odešel až za tu grupu, abych věděl, kde si to zaberou a byl od nich co nejdál. A hele, úplně stejný myšlení mělo i několik dalších lidí, tak jsme se tak na sebe podívali a potvrdili si tyhle myšlenkový pochody 😀 😀 Sedli si do zadní části, takže moje kroky směřovaly co nejvíc dopředu. Vzdálenost se zdála býti dostačující.

Myslel jsem si, že aspoň jejich rodiče budou v klidu. Ne! To bylo snad ještě horší, než ty děti. A nějakých osm řad se nakonec ukázalo jako málo. Ze zvědavosti jsem občas poslouchal, co řešej – strašný. Děti tam lítaly – děs. Přes Norimberk až do Štrasburku to bylo utrpení, i přes muziku ve sluchátkách. Pak vytuhli asi všichni – to se ale probrali za mnou sedící dva postarší rysky mluvící páry a nedbali na to, že je noc a lidi by rádi třeba spali. Sedačky taky nic moc. A co, chtěl jsem punk, mám ho mít 😀 Lehl jsem si do uličky na zem, kde se mi sem tam na pár desítek minut podařilo usnout – dokud na mě někdo nešláp, když chtěl jít na záchod 😀 Takže, když jsme někdy v pět ráno přijeli do Paříže, byl jsem rozsekanej, jak právě cikánský hračky 😀

FullSizeRender-15

Odjezd dalšího busu za dvě a půl hodiny. Vydal jsem se tedy do temných ulic a uliček kdesi na severovýchdoní předměstí tohohle města. Jen jsem si potvrdil, to co blogy i některá média píšou. Když vynecháte Louvre, věž, Montmartre nebo Champs-Elysee a jiný místa určený jen pro turisty, zůstane vám z Paříže stoka. Stoka nepovedenýho multikulturalismu. Špinavý ulice, všude samý grafity, nikde žádnej původní obyvatel. Prostě ghetto.

IMG_1832

Jsem asi magor, ale vydal jsem na ta Stínadla. Sám. Fakt to nebylo nic příjemnýho. Potkal jsem pár arabášů a asiatů. Každej si mě prohlížel, každých deset metrů jsem se ohlížel přes rameno, až jsem si po nějaký půl hodince chození v týhle mokrý čtvrti řekl, že mi to stačí a že už jsem kulturně obohacen až dost. Žižkov nad Florencem v jednu v noci je proti tomuhle Beverly Hills.

FullSizeRender-14

Jistil to mekáč. Kde jsem teda byl teda taky jedinej bílej, ale aspoň náznak nějaký civilizace 😀

Pokračovalo se dál. Za lehkýho deště konečně pryč z Paříže přes Lille do Callais. Říkal jsem si, že bychom mohli jet tunelem, páč zkušenost z přejedu trajektem přes La Manche už mám. Mé přání byly vyslyšeny. Člověk by si řekl, že proběhne nějaká kontrola pasů, popřípadě se zběžně kouknou na zavazadla a pojede se. Kdepa. Omyl. Velkej omyl. Frantíci to mají docela na párku, ty to pouštěj. Kouknou na pas, aby se neřeklo a tašky neřešej vůbec.

Vůbec se s tím nemažou

Zato Angláni. I když to byla šílená zdržovačka, ti si to hlídaj a to sakra důkladně. Pas a krátkej pohovor, co tam budu dělat, jak tam budu dlouho a kdy jedu zpátky. Zavazadla – pečlivej scanner. Všichni tím prošli – jen na závěr, hádejte co. Uhodl to asi každej. Blízkovýchodní rodinka. Ženy v šátcích a parta mužských oblečená jak prvoligoví fotbalisté, obtěžkáni nespočtem všemožných kufrů, některých z dob pamatující Istanbul ještě, když se ještě jmenoval Konstantinopol. A jazyk? Anglicky ani francouzsky nikdo ani slovo. Dokumenty? Samozřejmě problémy. Drželi je tam bez pár minut hodinu, až si nakonec tuhle „návštěvu ze středověku“ do země vpustili.

IMG_1861

Tunel? No prostě autobus najede to vlaku, po chvíli se to začne lehce pohupovat – to znamená, že už to jede, řidič otevře dveře to toho nákladovýho vagónu, při stěnách se podél busu dostaneš k okýnku a než to zajede to tmy, vidíš ven. Pak to dvacet minut jede po mořem a najedou si Británii. To je celý, žádná věda 😀

Finally back in London

FullSizeRender-12

Byl to docela zvláštní, ale zároveň příjemnej pocit, být přesně po pěti letech v tom městě, který mi tolik dalo. Ano, Londýn byl prvním místem, kde jsem přišel k nějaký větší profesní i zahraniční životní zkušenosti. To město jsem si tehdy skutečně zamiloval. A to nejen proto, že k Británii jako zemi, neboť je vyloženě konzervativní, mám osobně hodně blízko, ale zejména z toho důvodu, že právě přesně tady jsem se odpíchnul k tomu, že jsem pak odjel dvakrát pracovat do USA a následně do Kanady. Tohle město mi ukázalo, že to jde, když se chce. A já v té době chtěl hodně. Přepadla mě taková fajnová nostalgie.

IMG_2167

S klukama jsem byl domluvenej, že jakmile to půjde, sejdeme se u Wembley. Nějak se to ve mě probudilo, ale úplně intuitivně jsem šel do metra, nabil jsem si oysterku a vyrazil na sever Londýna.

U Wembley už to žilo. S tím naším fanouškovstvím se to nedá vůbec srovnat. Všichni v dresech, hloučky fanoušků, výborná atmosféra a to prosím pěkně, dobrý tři hodiny před zápasem. Tak jsem si koupil aspoň zápasovou šálu.

IMG_1878

Potkal jsem se Miněm (Miňo/Míra – Patrikův brácha) a Liborem. Vylezli z hotelu Hilton vedle stadionu 😀 Šli jsme ještě na chvíli do hotelu, kecali a nabíjeli telefony. Pak, že už je potřeba se přesnout dál. S partou slovenských fanoušků, a že jich tam kolem bylo požehnaně, jsme šli ke vchodu.

IMG_1887

Bohužel a vlastně zaplaťpánbůh, jak jsem měl lístek od Patrika, bylo to úplně někde jinde, než měli oni od slovenskýho svazu. Jenže. Oni byli v kotli a já mezi rodinami fotbalistů a funkcionáři na totálně luxusních místech v jednom z nejmodernějších a hlavně nejhezčích stadionů na světě. Tohle pochopí jen fanoušek fotbalu, kterej si umí představit to, sedět ve Wembley kousek od hřiště a vidět všechno nádherně zblízka.

IMG_1901

Řekli jsme si, že aspoň na druhou půlku se do slovenskýho kotle za klukama zkusím přes kontrolu probít.

Anglie – Slovensko

Už sledovat samotnou rozcvičku hráčů, kteří běžně hrají za Arsenal, Chelsea, Liverpool, Tottenham nebo můj srdcovej Manchester United, byl zážitek. Nástup na plochu při hymnách Nad Tatrou sa blýská a God Save The Queen mi nahání husí kůži ještě teď.

Ačkoliv nebylo úplně plno, celej jeden velkej sektor byl dokonce zavřenej úplně, přišlo na zápas 67 tisíc lidí. Na utkání našich proti mistrům světa z Německa, bylo o dva dny dřív v Edenu ofiko 18k, ale reálně o hodně míň – tak 15 tisíc. Atmosféra byla na Wrmbley elektrizující.

FullSizeRender-10

Celej první poločas kousek ode mě běhal Marcus Rashford, hned vedle něj Harry Kane a vzadu Phil Jones. Navíc Slováci dali už ve třetí minutě gól. Tolik entuziasmu a nefalšovaný radosti, co kolem mě vystřelilo – no prostě, to nejde ani popsat. Fantázia!

IMG_1924

Na druhou půlku jsem se skutečně ke klukům dostal, když jsem do jinýho sektoru, než jsem měl lístek, prošel zamotán do skupiny fanoušků. Sice o maličko horší místo, ale to vůbec nevadí – atmosféra tu byla vynikající. Slováci jsou fakt bodrý národ a umí svoje těžký vlastenectví dávat náležitě najevo. Prostě žádný suchaři a tak to má být. Cítil jsem se tam skutečně dobře. Tenhle zážitek fakt řadím do jednoho z top zážitků v životě, i když bratia nakonec padli 2:1.

IMG_1936

IMG_1944

To nejlepší ještě přijde

Přesně jak hlásá mezititulek. To nejlepší ještě přijde….!!!

O poločase mi píše kámoš, s nímž jsem kdysi při vejšce bydlel v Plzni na bytě, prej jak dlouho budu v Londýně, že bysme si dali zejtra někde pivo a pokecali. Říkám mu, že zítra odpoledne letím, ať dáme pivo po zápase. Roman (jeho jméno 😀 ) říká, že ale bydlí na druhá straně města. A co, přijedu tam, londýnský metro znám nazpaměť 😀 No a byli jsme domluveni.

IMG_2156Jenže dostaň se do metra. Stejný zájem má totiž i dalších bezmála sedmdesát tisíc lidí. To je víc, než dvakrát větší dav, než ten který šel po koncertu Robbieho Williamse na metro v Letňanech a Praha z toho udělala logistickou bombu roku 😀 Mají to ale vychytaný, aby se ty lidi neušlapali. Od stadionu k metru je to, řekl bych, necelý kilometr – jedna široká cesta, ze který nelze uhnout. Na každých cca 150-200 metrech stojí řada sekuriťáků a vždycky dav zastaví a po chvíli zase pustí. Takže takhle se v několika vlnách za krásných 50 minut dostaneš ke stanici metra. Ale tam je to bitva 😀 Týpci s megafonama se to tam snaží řídit, ale ta lavina je tak silná, že to prostě nejde. Valí se to. Neumím si představit, kdyby se tam něco stalo – a v Londýně by to nebylo nic divnýho. To by si ten atentátník šel k Alláhovi rovnou pro pochvalu a svých 70 panen. No žádná prdel ta představa, stejně jako kolik lidí by tam bylo ještě následně ušlapáno.

IMG_2164

Byl jsem se kdysi podívat na Slávii v Edenu – v době, kdy ten tým pronásledovaly ty nejhorší výsledky a skandály kolem vedení – rok 2011. Nespokojení fanoušci v průběhu zápasu vlítli na plochu a srotili se před vchodem do útrob stadionu. Stál jsem trochu dál v tom davu – mohlo tam být tak 1000-1500 lidí. V tom proti vyběhli těžkooděnci, aby to rozehnali. Jak se všichni lekli a začali prchat pryč, tak jsem musel v tom davu taky, ale uklouz jsem na trávníku a nebyl jsem sám a než se mi podařilo zvednout a kolik se o opřelo a šláplo na mě lidí, tak vím, že právě tady v tý nepoměrně větší tlačenici na metru na Wembley, by to byl totální průser.

A v dalším článku pokračujeme tím, jak se z jednoho piva stala noční jízda (ne alkoholická – možná jsem teď někoho zklamal 😀 ) po Londýně. Navštívili jsme všechny základní památky v centru města, jako Tower, Tower Bridge, London Eye, Millenium Bridge, Tate Modern, St Pauls Cathedral, Big Ben, Downing Street 10, Trafalgar Square, Picadilly, Regent Street, BBC, Olympic Park, Buckingham Palace a určo jsem ještě na něco zapomněl. Všechno jsme to zvládli mezi cca půlnocí a devátou ranní, přičemž od dvou v noci do nějakých pěti jsme potkali tak 15…slovy patnáct lidí!!! Nejlepší tour městem, jakou jsem, kdy zažil a právě tímto okamžikem jsem si sám v sobě zavedl cestovku na nezapomenutelné poznávání měst za světel reflektorů bez davů turistů a jiný havěti.

IMG_2071
Na tomhle mostě přejde za minutu stovka lidí, ale takhle? Nikdo!!

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s