Dobře, že ty Turkish mají 2×23 kilo. Ale sbal si do toho celý svůj život na skoro rok s tím, že jsi ve svý naivitě, že přece toho tolik nemáš a nepotřebuješ, společnosti přislíbil, že povezeš 10kg nějakýho kancelářskýho vybavení.

Poslední dny před odletem se nesly vyloženě ve znamení hektičnosti. Ale ani to mi nebránilo uspořádat dvě rozlučky. Jednu v Praze pro kolegy z redakce zpravodajství v mojí oblíbený hospodě v Praze U Vejvodů a pak komorní grilovačku u nás v Klenčí na zahradě. Na tu mi dokonce přijela slečna Denisa (znáte z TV 😀 ) až Ostravy, čehož si tuuuze vážím a taky za originální dárek 🙂 No a taky pár Pražáků 😀

Do toho ještě odstěhování z bytu, velký dík patří Kristýně za obrovskou pomoc jak s byrokracií, tak hlavně za pomoc po praktické stránce věci a celkovou starost o mě!!! 🙂 Ještě teďka vidím tu hromadu věcí a ty dva kufry a ten tetris, jak to tam všechno dostat 😀

IMG_8050

Řekněme, že jsem to nějak zvládnul, odevzdal klíče od bytu a za půl hodinu si to šinul na Ruzyni (záměrně nepíšu Letiště Václava Havla, protože to je 3,14čovina). Poslední Starbucks v civilizovaným prostředí a už sedím v letadle směr Istanbul. A právě tady v Istanbulu začíná dobrodružství. Lehký dvě hoďky na přestup, nástup do dašího letadla. Počasí se začíná docela silně zhoršovat a najednou se objevují i blesky přes celou oblohu. Letadlo opouští stojánku. No, tak jestli v tomhle chce zvlétnout, tak to pán Bůh s námi 😀 Do sluchátek jsem si tedy pustil Buddy Hollyho (hudební fanoušci pochopí 🙂 ). Jedeme po dráze, ale najednou stojíme a před námim ve frontě další letadla. Přichází návrat na stanoviště, protože asi i v Turecku někomu docvaklo, že start v tomhle by mohl skončit průserem. Takže pěkně dvě a půl hodiny čekačka v letadle. Tak jsem asoň zkouknul tu novou Mumii s Tomem Cruisem – sračka 😀

No, následný let byl, co vám budu povídat, pěkně na nic … nějaký černý dítě za mnou většinu času řvalo a furt to kopalo do sedačky. Ještě, že to jídlo mají dobrý a dostatek vína 😀

IMG_8073

To už se blížíme k přistání. I když jsem už letěl dvakrát do USA a jednou na celý rok do Kanady, tak tady ten pocit byl docela jinej. Trošku úzkost a takový to očekávání neznámýho. Ale to jsou přesně ty situace, kdy překročíš tu svoji komfortní zónu, uděláš něco ne úplně příjemnýho a to tě vnitřně posune dál a nějakým způsobem zocelí. Navíc, když víš, že tě nečeká dovolená, ale prostě práce.

IMG_8059

A přesně tomu chodím už docela pravidelně naproti. A černá Afrika je místo, kde to bude o to silnější, navíc, kde je 90 procent muslimů a před padesáti lety tu měli brutální krvavou  „mačetovou“ revoluci.

Kdybych takhle letěl někam do Portugalska nebo třeba Finska, měl bych furt takovej ten dojem, že jsem někde za barákem, relativně doma a můžu se kdykoliv vrátit a hlavně v civilizaci. A to by nebylo ani náhodou ono a vím, že by mi to nic nedalo.

Už samo letiště je masakr. Letadlo přistane na malý dráze, která strašně hází, pak se na jejím konci otočí a jede po ní zpátky k hale. Když říkám k hale, myslím tím spíš takovou plechovou sbouchanou boudu, něco jako v Česku skladiště, kde je na jedněch dveřích napsáno „arrivals“. Přistál jsem v 5:15 v ráno a sotva jsem vystoupil na plochu, hned hrozný dusno, teplo a vlhko. Vítej, Aleši, tohle bude tvůj novej domov 😀

V takovým nevelkým krcálku si vystojíš frontu na tužku, dostaneš takovej papír na vyplnění, hned vedle je okýnko, kde si musíš koupit víza a jdeš k imigračnímu. Všude hroznej chaos, nikdo neví, kam jít. Tam se tě lámanou anglčitinou zeptaj, co tu budeš dělat, vyfotí, dáš otisky prstů a nalepí ti vízum do pasu. Stránky v pasu se mi začínají už docela solidně plnit a teď se tam skví i nová zelená tanzanská nálepka 🙂

Za takovou budkou, kde ten černej oficír sedí je pak místo na kufry. Ale kdepa nějakej pás, na nic takovýho se tu nehraje. Portýři od letadla růčo fůčo ty kufry přinášejí. Jakmile v tý hromadě ten svůj najdeš, už po tobě chce bakšiš. Dva dolary mu prej nestačí. Zapomeň! Jste stejný Židi jako v tom zasifleným Egyptě, nic víc nedostaneš 😀 😀

Konečně jsem po hodině venku. Tam na mě čeká týpek z naší partnerský agentury. Všechno je hakuna matata, furt se směje a je strašně vyklidněnej, i když tam na mě kvůli zpoždění čekal o dvě hodiny víc, než měl. Nakládám se do auta a za svítání začínám po cestě rozpoznávat obrysy tak chudýho světa, který jsem v životě ještě neviděl a to jsem vidě dost. Ale jo, všehno je to o zvyku, takže si zvyknu i na tohle.

Jedeme dobrou hodinu napřed kolem hlavního města, který se probouzí ze spánku, pak skrz různý malý vesničky a o lecčems mluvíme. Je vidět, že angličtinou fakt příliš nevládnou, tak každé druhé slovo se snažím nějak vysvětlovat. Zato, ale už v autě začínám chytat náznaky svahilštiny 😀 Mimochodem je to skutečně dost zábavný jazyk 🙂 V nějakým dalším článku zkusím vybrat nějaký zábavný pojmy 😀

Míříme do oblasti Paje na jihovýchodě ostrova, kde mám zarezervovanej hotel Karafuu na dvě noci. No a první seznámení s Indickým oceánem nemůže být asi ani leší 🙂 Krásný východ slunce, modrá obloha, tyrkysová voda a chutná snídaně s manažerem hotelu.

IMG_8084
Takovej ten pocit, když máš tenhle výhled u snídaně :))

Pokoj taky ucházející, taková nějaká evrospská trojhvězda, takže sprcha a hned padám spát. Nicméně to nejdůležitější tady. Nezapomenout zatáhnout moskytiéru. Už odpoledne má však za mnou přijet dalších deset lidí, jak přímo z company, tak pak různě lidé z cestovních agentur, se kterými cestovka spolupracuje a čeká nás týdenní „fam trip“. Ten spočívá v tom, že každý den objedeme několik hotelů, kde máme naplánované „inspekce“ a vždycky v nějakým zůstaneme. Takže poznáme ty nejlepší hotely na Zanzibaru a v asi pěti z nich přespíme 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s